Zeitzeugen
Svědkyně doby E. Süffert
Uzdravení z astmatu v Mnichově
Moje sousedka mě přivedla k panu Gröningovi v Mnichově. Věděla, že jsem byla už asi 14 let těžkou astmatičkou a často mne opouštěla odvaha žít.
Byla jsem vlídně přijata. Bruno Gröning seděl za psacím stolem, já před ním, paže a nohy nezkřížené. Bruno Gröning mne vyzval, abych klidně a zhluboka dýchala. To jsme udělali oba, což mi připadalo divné a směšné. Nádech...výdech...nádech...výdech. Pak jsem měla v nohách pocit horka. Pan Gröning mne oslovil kvůli dobře zahojené operaci. Předtím jsem o tom neřekla ani slovo. Vysvětlil mi, že všechno cítí na sobě a tak o tom ví. Věděl o mé dřívější infekční žloutence, že musím často v noci vstávat a jít na malou stranu a že mám často celé dny potíže se stolicí. Bruno Gröning prostě všechno věděl. A teď už mi nebylo do smíchu. Vyzval mne, abych dál tak dýchala. Dostala jsem těžký záchvat a měla jsem pocit, jakoby na mně ležel kus skály. Pan Gröning dýchal zrovna tak hlasitě jako já. Najednou, krátce před zadušením, jsem měla pocit, jakoby mým tělem proudila energie od hlavy do břicha. Nato jsem mohla dobře a volně dýchat. V noci jsem spala tak klidně, že mě manžel vzbudil. Chtěl se podívat, jestli ještě žiju. Dříve jsem v posteli víc seděla, než ležela. Slyšela jsem se, jak pískám, jakoby vjížděl rychlík do mnichovského hlavního nádraží.
Při setkání jsem měla pocit, že Bruno Gröning je velmi zvroucnělý. Zažila jsem duchovní spojení od něho ke mně. Bruno Gröning mi dal tři staniolové plátky, které jsem si měla položit na hruď a na břicho. Říkal, abych mohla pak dobře dýchat. To jsem také udělala. Od té doby jsem už nikdy nedostala záchvat.
Hlasy pre Bruno Gröninga
Prominentné osobnosti zaujímajú postoj ku Gröningovej osobnosti
|
|
"Gröning je jedinečný zjav, ktorý nemožno zaradiť ku žiadnej psychoterapeutickej ani psychologickej škole. Myslím, že to bol hlboko veriaci človek. Skromný, dôveryhodný muž, pripravený pomáhať." Helmut Kindler, nakladateľ |
|
|
"Zo zažitého, z hlbokého vhľadu do učenia Bruno Gröninga, z uskutočnených uzdravení a z jeho vedenia, plného múdrosti, z jeho jednoduchej, do vôle Božej oddanej bytosti, z jeho osobnosti, vyžarujúcej silu a istotu, z toho všetkého usudzujem a dovoľujem si povedať: tak, ako je malý postavou, tak nesmierne veľký je tým, že svoju vôľu a svoje jedinečné schopnosti a vedomosti oddal blahu ľudstva." Baronka Anny Ebner von Eschenbach |
|
|
"Zistilo sa, že pán Gröning nikoho, kto k nemu prišiel, nevyšetroval. Nie je mi známy ani jeden prípad, že by sa bol Gröning nejakého pacienta dotýkal. Nie je mi známe, že by bol nejakého chorého nabádal k tomu, aby sa vzdal odbornej lekárskej pomoci. Neordinoval žiadne lieky. (...) Nie je mi známy žiadny prípad, pri ktorom by pán Gröning vyžadoval peniaze (...). Ja som ho nepovažoval za šarlatána. (...) Nepochybné pre mňa bolo, že z neho vychádzali sily, ktoré ľuďom spôsobovali uzdravenie." Biskup dr. Hermann Kunst z Herfordu, 1949 |
|
|
"Gröning je mimoriadny fenomén, vedecky nepochopiteľný (...) Môže sa porovnať so Sokratesom, Johankou z Arku, Gandhim a Albertom Schweitzerom, lebo aj on sa celkom obetoval blahu pospolitosti.(...) Jeho zázračné úspechy sú tak jedinečné, že vyrástol už na historickú osobnosť. Prichádzajúce generácie sa budú ním a jeho dielom zaoberať." Josef Hohmann, stredoškolský riaditeľ, historik a hraničný vedec, 1957 |
|
|
"Keď bol Bruno Gröning určitými kruhmi plne zneuznaný a ohováraný, tak koniec koncov nie preto, že bol svojim súčasníkom príliš jednostranne predstavený ako zázračný liečiteľ. Jeho čestne mienená láska k ľuďom bola príliš zdôraznene viditeľná zvonku, áno zastrela jeho vlastnú a veľmi odlišnú podstatu: kresťana, zvestovateľa a apoštola. Jadro jeho životného obsahu a jeho úsilia bolo len málo, príliš málo známe." Hella Emrich, lekárka |
|
|
"Fenomén Gröning ma ako lekára natoľko zaujal, že som už počas mnohých týždňov strávil po boku Gröninga veľa dní, ale tiež veľa nocí. (...) Gröning dáva nám lekárom hádanku: Po prvé dokázal chorých s najťažšími chorobami, medziiným dokonca slepých - to som ja sám spoluprežil -, cez osobný kontakt a najsilnejšiu koncentráciu v krátkom čase uzdraviť alebo im aspoň spôsobiť zmiernenie. Po druhé dokázal Gröning cez ním takzvané uzdravenie na diaľku docieliť rovnaké úspechy, totiž plné uzdravenie alebo podstatné zlepšenie. Aj uzdravenia na diaľku som spoluprežil. My lékaři se můžeme a musíme od pana Gröninga velmi mnoho učit, neboť je na stovkách případů bezchybně dokázáno, že malý Gröning pomohl a plně uzdravil tam, kde věda a lékařské umění zklamaly." MUDr. Zetti, prakt. lekár |
|
|
"Nemůže být nikým popřeno, že Bruno Gröning uzdravil už mnoho nemocných, kteří byli dosud pokládáni za nevyléčitelné. Školní moudrost spěchá objasnit, že toto není nic neobvyklého, jestliže se jedná o onemocnění, která mají svůj původ v duševnu. Proč ale měla školní medicína dosud tak málo úspěchu v této metodě léčení, to se neříká. Nebo jsou tyto případy tak řídké, že se o nich raději úplně mlčí? ‘Nová léčebná metoda’ v Herfordu je každopádně hodná rozruchu, který se kolem ní dělá." PHDr. A. Kaul |
Svědkyně doby baronka Anni Ebner von Eschenbach
"Jakoby si lékař musel teprve zvyknout na pohled na svou zdravou manželku"
V letech 1950/51 měl Bruno Gröning jistou dobu přednášky v cizineckém domově Weikersheim v Gräfelfingu. Baronka Anni Ebner von Eschenbach navštívila několik těchto přednášek a zapsala různé události. Zde jeden příklad:
"Jednou přivezli mladou paní se sněhobílým obličejem na invalidním vozíčku. Během přednášky ztratila vědomí a vypadala, jako by byla mrtvá. Bruno Gröning se na ni jen krátce podíval a uklidnil kolem ní přítomné, kteří si o i dělali trochu starosti, zvláště manžel po jejím boku.
Po slabé půlhodině se probrala, protáhla se, měla červené tváře a vstala z invalidního vozíčku a zamířila ke Gröningovi, ještě trochu nejistě, ale se zářícím, překvapeným výrazem v očích.
'Pěkné, milá paní, když člověk může opět stát na vlastních nohou a srdíčko k tomu tluče opět v normálním rytmu! Teď ale hned nedohánějte ztracená léta – pomalu veďte tělo k jeho povinnostem!'
Když mu paní chtěla poděkovat, mínil Gröning: 'Děkujte Bohu, já jsem jen Jeho malý pomocník, dokažte teď, že jste opravdové dítě Boží!'
Muž, který ji tam přivezl, vstal a pohnutým hlasem řekl: 'Pane Gröningu, já jsem manžel a sám lékař, pro mne byla moje manželka nevyléčitelná, i když jsem všechno zkusil. Přesto měla jen jediné přání přijet k Vám. Byl jsem přesvědčený, že mi ještě cestou sem zemře, neboť měla tak nemocné srdce, že každý pohyb byl spojen s nebezpečím života. Jsem ohromen tímto zázrakem a sotva tomu mohu uvěřit!'
Plakal radostí a vytlačil prázdný invalidní vozíček ven a posadil se se svou paní na židli a spolu si vyslechl dvouhodinovou přednášku. Často se bokem díval tázavě na svoji paní, jakoby si musel teprve zvyknout na pohled na svou zdravou, šťastnou manželku."
Svědkyně doby G. Clausen
Osvobození z dlouholetých bolestí v noze
V padesátých letech jsem bydlela na Fliegerhorstu v Uetersenu. Jednoho dne šel Bruno Gröning kolem našich oken a moje děti mě na něho upozornily. Pana Gröninga jsme znali z novin. V tom okamžiku, kdy jsme viděli u okna pana Gröninga, jsem si pomyslela: "Kampak asi jde?" Když jsem viděla, že šel k naší sousedce, běžela jsem za ním a zaklapala. Dozvěděla jsem se, že moje sousedka je sestra Bruno Gröninga. Byla jsem zavedena do kuchyně a směla jsem se posadit naproti Bruno Gröningovi ke stolu. Mezi námi, na širší straně stolu, se posadila jeho sestra. Bruno Gröning mne vyzval, abych seděla volně, nekřížila paže ani nohy a dávala pozor na to, co cítím. Řekl: "Přijměte tolik proudu, kolik můžete!" Pak jsem pocítila ke svému překvapení v rukách závan, jakoby mi někdo foukl do ruky. To mohu dosvědčit. Pak najednou jeho sestra nečekaně pocítila bolesti v noze a volala: "Aua, aua, aua!"
Pomyslela jsem si: "To jsou moje bolesti, co mne tak stále sužovaly." Po léta jsem měla tehdy pocit, jakoby moje noha nepatřila mně, jakoby byla jen přilepena. Ani lékařská pomoc mne nedokázala zbavit tohoto stavu.
Hlasitě jsem zvolala: "To jsou moje bolesti, takové bolesti mám stále!" Bruno Gröning nato řekl jen jediné slovo: "Měla!" V tom okamžiku bolesti jeho sestry zmizely a já jsem cítila svoji nohu opět úplně normálně. Byla jsem volná, neměla jsem už žádné bolesti, noha patřila opět mně a od tohoto okamžiku jsem už nekulhala. Byla jsem zdravá a zůstala zdravá.
Peníze Bruno Gröning nežádal, zcela naopak, dal mi ještě lístek staniolu, na kterém stálo: "Boží požehnání na všech Vašich cestách!" Byla jsem na návštěvě půl hodiny a poté se vrátila úplně zdravá do svého bytu zpět.
Svědek doby Gottfried Kalz
"Zpráva ,Ona může chodit!‘ se rozšířila jako blesk!"
Matka mého kolegy byla upoutána už 25 let na invalidním vozíčku. Když přišla řeč na Bruno Gröninga, řekl jsem: "Zkus to přeci, ať ten muž jednou přijde ..." Bylo to, myslím, v roce 1956. Spojili se s Bruno Gröningem a ten přislíbil návštěvu na jedno dopoledne.
Když se Bruno Gröning objevil, přijeli ze zvědavosti všichni známí rodiny W. Starou paní W. vzali z postele a posadili do invalidního vozíčku v obývacím pokoji naproti Bruno Gröningovi. Nikdo nesměl zůstat v pokoji, všichni museli místnost opustit.
Jen stará paní W. a pan Gröning zůstali. S napětím jsme my ostatní naslouchali venku přede dveřmi do obývacího pokoje, zda něco uslyšíme. Najednou jsme slyšeli jasně a hlasitě slova Bruno Gröninga: "Vstaň a jdi... " Mohu odpřisáhnout, ta stará dáma nemohla předtím ujít ani jediný krok! Když jsme slyšeli tato slova, už nás nic neudrželo přede dveřmi. Vrazili jsme do nich a viděli, že stará paní W. mohla jít. Manželka mého kolegy chtěla nápomocně podržet ruku své tchyně, ale Bruno Gröning řekl, že paní W. může jít sama. Skutečně vstala a šla, úplně sama! Všichni jsme měli slzy v očích, sotva se to dalo pochopit, ale všichni jsme to zažili a na vlastní oči viděli!
Bruno Gröning starou paní W. ani nehypnotizoval, ani se jí nedotkl, nic. Díval se jí jen pevně do očí a řekl: "Vstaň ... " A hleďme, ona šla.
Tehdy jsem si myslel: "Jestlipak existuje Bůh?" V místnosti nebyl jediný, který by radostí neplakal. Byl to prostě uchvacující zážitek. Dále řekl Bruno Gröning: "Můžete teď chodit."
Paní W. se stala hlavním předmětem rozhovorů ve čtvrti. Byla to senzace. Zpráva se roznesla kolem jako blesk: "Ona může chodit!" V krátkosti přišlo asi 200 lidí a chtěli vidět, jak paní W. chodí. Chodila ulicí nahoru a dolů a ukazovala to lidem.
Bruno Gröning nežádal za svůj příchod žádné peníze. Mohu o něm vyprávět jen dobré, měl zcela mimořádný výraz. Uzdravení paní W. se udrželo.
Svědkyně doby Christa Hinz
Válečný invalida skáče přes ohradu
Od jedné známé jsem se dověděla o působení Bruno Gröninga na Traberhofu. Nato jsem tam odjela i já na dva dny. Při mém příjezdu bylo na hřebčinci nejméně deset až dvacet tisíc lidí. Bruno Gröninga nebylo ještě nikde vidět. Po celé hodiny jsme na něho čekali.
Pak přišel a z balkonu mluvil k lidem. Cítila jsem elektrizování a vibrování, mravenčení v celém těle. Také druzí lidé se pohybovali, jejich končetiny řádně lítaly. Něčemu takovému bych neuvěřila, kdybych to sama nezažila. Někteří přítomní začali křičet: "Už nepotřebuji žádnou hůl!" a : "Mohu opět chodit!"
Stáli jsme hlava na hlavě, ale přesto jsem pak šla davem lidí, protože mne velmi zajímalo to, co se tu dělo.
Nosiči Červeného kříže pomáhali narovnat se muži, který ležel na primitivních dřevěných prknech. Zvedal hledajíc pomoc ruce, pot se mu přitom lil v proudech dolů. Ptala jsem se ho, co mu chybí a on mi odpověděl: "Jsem válečný invalida." Později tento muž ze svého lože úplně vstal.
Pak jsem viděla plačícího dědu, který tu byl se svým osmiletým vnukem. Chlapec nemohl chodit. Stloukli z jednoduchých prken vozík, aby přivezli chlapce sem na Traberhof k Bruno Gröningovi. Starý se slzami vyprávěl, že vnuk teď může opět chodit.
Jiný muž přeskočil přes plot a já jsem mu řekla: "No to jste tu na špatném místě!" Nato mi on odpověděl: "V neděli jsem byl ještě chromý, chodil jsem o berlích." O pět dnů později skákal ten samý muž přes ploty! Vyzařovala z něho obrovská blaženost a ukázal mi svůj průkaz válečného invalidy.
Také jsem na místě potkala jednoho starého muže. Seděl v invalidním vozíčku. Ztratil své uzdravení. Lidé tvrdili, že mu uzdravení nevydrží a že Gröning je šarlatán. Těmto slovům věnoval víru.
Lidé tam byli dnem a nocí. Po celou dobu, kdy jsem byla na Traberhofu, jsem vůbec nepocítila hlad. Lidský dav nebyl hysterický, všichni věřili a doufali, že se uzdraví. Když jsem tam viděla tyto lidi ležet na prknech nebo opírat se o berle, byla jsem v nitru tak otřesena, že mi chyběla slova a sotva jsem se mohla dívat.
Věřím, že Bruno Gröning měl zcela mimořádné spojení s Bohem. Pocítila jsem, škoda, že jsem se sním nemohla setkat častěji. Ještě dnes často myslím na to prožité.
Zpráva svědka doby
Uzdravení ze zácpy a embolie – „O události se mluvilo po celé vesnici“
Zatímco pomoc hledající čekali na Wilhelmově náměstí na Bruno Gröninga, odehrávaly se jinde scény, jako tato následující:
Lékaři vzdali matku našeho svědka doby. Šest týdnů neměla stolici. Všechna lékařská snažení, jako střevní výplach, projímadla atd. zůstala bez úspěchu. K tomu se přidala embolie.
Svědek doby: "Byli jsme, tj. všichni členové rodiny z toho úplně vyřízení. Chytali jsme se každého stébla, jen abychom našli pomoc pro naši matku. V této situaci jsme se doslechli, že Bruno Gröning byl tady v Herfordu ve Wittekindově ulici u jednoho těžce nemocného. Vydal jsme se na cestu. Bylo tam už asi 20 dalších lidí, kteří také hledali pomoc. Při pozdravu mi Bruno Gröning řekl: "Jděte do kuchyně. Dnes večer pojedu s Vámi za Vaší matkou." Odkud věděl, že jsem za ním přišel kvůli své matce, nevím. Nic jsem mu neříkal.
Během čekání v kuchyni jsem zažil následující: Mezitím přišla jedna maminka s dítětem. Toto dítě mělo škaredý černý kašel. Jeho hrozné kašlání jsme již z dálky slyšeli. Dítě bylo zavedeno s maminkou k nám do kuchyně. Bruno Gröning je laskavě pohladil po vláskách. Nakloněn k mamince řekl: "Dejte na dítě pozor, neboť za čtvrt hodiny bude zvracet žlutý hlen." Nato Bruno Gröning opustil kuchyň, aby se mohl opět věnovat druhým. Najednou se začalo dítě dusit. Stačil jsem je ještě vzít a držet nad uhlákem, kde se vyzvracelo. Takové zvracení jsem v životě ještě nikdy neviděl. Později řekl Bruno Gröning mamince: "Dítě je zdravé..." Šla pak a holčička už vůbec nekašlala.
V noci kolem 24. hodiny jsme pak jeli za mojí matkou do Bielefeldu. Během cesty poznamenal Bruno Gröning, abych si nedělal žádné starosti, protože léčivá síla přichází od Boha. Člověk musí věřit v dobro. Dále mi Bruno Gröning sdělil, že se už teď, za jízdy, zaměstnává mojí matkou, ano, duchovně se na ni zaměřuje.
Když jsme přišli k mojí matce do ložnice, posadil se Bruno Gröning k ní na postel. K mé velké radosti jsem viděl, že má už podstatně jasnější oči. Břicho se ještě klenulo jako soudek. Bruno Gröning pak s ní mluvil a já jsem pozoroval, jak se znovu do mé matky vracela radost ze života. Její srdce bylo Bruno Gröningovi otevřené; věřila mu. Bruno Gröning vyžádal pro moji matku sklenici vody a řekl jí, že jí to udělá dobře. Donesl jsem čerstvou vodu od pumpy na dvoře a matka ji vypila. Nakloněn k mému otci, řekl Bruno Gröning: "Dejte pozor na stolici a moč Vaší paní. Uvidíte a budete se divit, co všechno se vyčistí a co všechno vyjde ven." Můj otec se zeptal Bruno Gröninga, co je dlužen, co mu má zaplatit. Bruno Gröning ale jen řekl: "Máme děkovat Pánu Bohu a formou děkovného dopisu popsat, co jsme zažili."
Na druhý den začal hlomoz v břiše mojí matky. Otec říkal, že se mohla zbavit sedmi plných umyvadel. O dva dny později moje matka úplně zdravá vstala. Od té doby byly uzdravené i její otevřené nohy a křečové žíly bez lékařského přičinění. Ošetřující lékař nebyl schopen slova. O události se hovořilo po celé vesnici.
Když jsem se díval Bruno Gröningovi do očí, věděl jsem: Tady stojí věřící! Měl jedinečný výraz. Kdyby mi dříve někdo vyprávěl takový zážitek, myslel bych si: "Ale jdi, ten není normální!" Ale člověk musí něco takového teprve zažít sám, aby tomu mohl věřit. Tato událost zůstala pro mne jedinečným zážitkem."
Svědkyně doby L. Schlüter
Uzdravení z hluchoty, slepota, ochrnutí v Herfordu – Gröningův výraz říkal víc než tisíc slov
Vestfálský Herford bylo místo, na kterém začalo působení Bruno Gröninga ve velkém rozsahu. Také tisk se o tom zmínil. Pomoc hledající přicházeli na tisíce z okolí i z daleka, aby se jim zde dostalo pomoci a uzdravení. Mezi těmito mnoha lidmi stála paní Schlüter se svou slepou tchyní. Byla tělesně velmi slabá a potřebovala stálou pomoc, také při oblékání, denní toaletě apod...
Paní Schlüter vypovídala následovně: "Dozvěděla jsem se o těch mnoha uzdraveních z jednoho časopisu. Mezi jiným bylo vidět i obrázky, které zrcadlily dění tam v Herfordu. Řekla jsem si, tam musíš s tchyní!
Těsně namačkány, jako slanečci v kádi, jsme tam stály mezi mnoha lidmi na Wilhelmově náměstí před domem č. 7. Napravo od nás bylo asi 30 lidí, kteří seděli na invalidních vozíčcích. Všichni jsme čekali a čekali. Nikdo nemluvil. Všichni byli plni napětí a hleděli nahoru k balkonu, na němž se měl objevit Bruno Gröning. Bylo už velmi pozdě večer. Tu vyšel někdo na balkon, aby nás utěšil. Řekl, že Bruno Gröning je ještě u jiných pomoc hledajících. ,Buďte trpěliví! Bruno Gröning určitě přijde!' A tak jsme vydrželi tři dny a tři noci.
Najednou stál Bruno Gröning tady, všichni se radovali. Bruno Gröning hovořil, že všichni hledáme pomoc a uzdravení a že Bůh je ten největší lékař všech lidí. Pak vyzval chromé, aby opustili své invalidní vozíčky. ,Můžete chodit! Vstaňte!' Žádný to neudělal. Opět dodal Bruno Gröning chromým odvahu, mít důvěru v Pána Boha a vstát. ,Věřte přeci, že to umíte, vstaňte!' Pak vstával jeden po druhém z invalidních vozíčků. Mohli chodit! Žádný to nemohl pochopit. Nikdo nebyl schopen slova. Lidé v tom okamžiku plakali.
Pak řekl Bruno Gröning: ,Slepí a hluchoněmí, prosím, pojďte ke vchodu do domu.' Tak jsem tam s mojí tchyní šla, kde mimo jiné také hovořil se mnou. Tam u vchodu do domu vzal také Bruno Gröning jedné mamince asi dva roky staré hluchoněmé dítě z naručí. Pan Gröning dítě hladil a mluvil s ním. Později podržel staniolovou kuličku u ucha dítěte. Nato dítě otočilo hlavičkou. Bylo možné zřetelně pozorovat, že dítě teď slyšelo. Jiné dítě se stalo vidoucím. To byly nejpohnutější scény, které jsem kdy ve svém životě viděla.
Později jsme jely opět domů. Moje tchyně začala vidět natolik, že se mohla volně a sama v domě pohybovat. Její celkový stav se zlepšil, takže nepotřebovala žádnou pomoc při oblékání a denní toaletě.
Bruno Gröning byl oblečen prostě a jednoduše, jako každý jiný. Avšak vyzařoval lásku, jako nikdo jiný. Naráz k němu člověk mohl mít důvěru. Jeho výraz říkal jednoduše mnohem víc než tisíc slov."
Svědek doby H. Steurer
Bruno Gröning pomáhá jednomu válečnému invalidovi
Bruno Gröning jezdil často vlakem k pomoc hledajícím a na jedné cestě se událo následující:
H. Steurer: "Vlak, ve kterém Bruno Gröning seděl, přijel na nádraží v Innsbrucku. Měl tam krátkou zastávku. Bruno Gröning stáhl okno ve svém kupé a díval se ven. V tu dobu jsem právě čekal na nástupišti. Měl jsem silné bolesti.
O Bruno Gröningovi a jeho působení na trpící lidstvo jsem se dověděl z článku v novinách. Naproti mně stál rychlík, ze kterého se díval Bruno Gröning. Tak jsem tam šel a poprosil Bruno Gröninga, aby byl tak hodný a pomohl mi, protože jsem měl veliké bolesti. Bruno Gröning šel nakrátko do kupé a podal mi oknem staniolovou kuličku. Řekl mi, abych si položil tu kuličku na bolavé místo a modlil se. Poté se dal vlak opět do pohybu.
Bolesti pocházely z výbuchu miny a tím způsobeného zranění střepinami. Od té doby mi chybí pravé oko a jedna paže. Hned jsem uposlechl rady Bruno Gröninga a kuličku jsem si přiložil. Během velmi krátké doby bolesti zmizely. Už se nikdy nedostavily. Hned od prvního momentu na mne udělal pan Gröning mimořádný a velkolepý dojem. Měl jsem pocit, že je člověk, který může skutečně pomoci. Nežádal za tu kuličku také žádné peníze, nýbrž mi prostě nezištně pomohl."
