Svědkyně doby Christa Hinz

Válečný invalida skáče přes ohradu

Od jedné známé jsem se dověděla o působení Bruno Gröninga na Traberhofu. Nato jsem tam odjela i já na dva dny. Při mém příjezdu bylo na hřebčinci nejméně deset až dvacet tisíc lidí. Bruno Gröninga nebylo ještě nikde vidět. Po celé hodiny jsme na něho čekali.

Pak přišel a z balkonu mluvil k lidem. Cítila jsem elektrizování a vibrování, mravenčení v celém těle. Také druzí lidé se pohybovali, jejich končetiny řádně lítaly. Něčemu takovému bych neuvěřila, kdybych to sama nezažila. Někteří přítomní začali křičet: "Už nepotřebuji žádnou hůl!" a : "Mohu opět chodit!"

Stáli jsme hlava na hlavě, ale přesto jsem pak šla davem lidí, protože mne velmi zajímalo to, co se tu dělo.

Nosiči Červeného kříže pomáhali narovnat se muži, který ležel na primitivních dřevěných prknech. Zvedal hledajíc pomoc ruce, pot se mu přitom lil v proudech dolů. Ptala jsem se ho, co mu chybí a on mi odpověděl: "Jsem válečný invalida." Později tento muž ze svého lože úplně vstal.

Pak jsem viděla plačícího dědu, který tu byl se svým osmiletým vnukem. Chlapec nemohl chodit. Stloukli z jednoduchých prken vozík, aby přivezli chlapce sem na Traberhof k Bruno Gröningovi. Starý se slzami vyprávěl, že vnuk teď může opět chodit.

Jiný muž přeskočil přes plot a já jsem mu řekla: "No to jste tu na špatném místě!" Nato mi on odpověděl: "V neděli jsem byl ještě chromý, chodil jsem o berlích." O pět dnů později skákal ten samý muž přes ploty! Vyzařovala z něho obrovská blaženost a ukázal mi svůj průkaz válečného invalidy.

Také jsem na místě potkala jednoho starého muže. Seděl v invalidním vozíčku. Ztratil své uzdravení. Lidé tvrdili, že mu uzdravení nevydrží a že Gröning je šarlatán. Těmto slovům věnoval víru.

Lidé tam byli dnem a nocí. Po celou dobu, kdy jsem byla na Traberhofu, jsem vůbec nepocítila hlad. Lidský dav nebyl hysterický, všichni věřili a doufali, že se uzdraví. Když jsem tam viděla tyto lidi ležet na prknech nebo opírat se o berle, byla jsem v nitru tak otřesena, že mi chyběla slova a sotva jsem se mohla dívat.

Věřím, že Bruno Gröning měl zcela mimořádné spojení s Bohem. Pocítila jsem, škoda, že jsem se sním nemohla setkat častěji. Ještě dnes často myslím na to prožité.