Rozchod s Gröningovým Svazem

Čas zúčtovat škodu

Úzkoprsý byrokratismus přihlíží nečinně ke Gröningově peněžní pokutě

V říjnu roku 1957 došlo k rozepři mezi Bruno Gröningem a vedením Gröningova Svazu. Svým úzkoprsým byrokratismem Svaz velice Bruno Gröningovi škodil. Podnětem k této rozepři byl rozsudek soudního procesu, podle kterého měl Bruno Gröning zaplatit během velmi krátké doby peněžní pokutu ve výši 2000,- DM. Protože za své působení nebral nikdy peníze a tím nedisponoval dostatečným množstvím finančních prostředků, rozhodlo se představenstvo Gröningova Svazu již v době začátku procesu k tomu, že ponese jeho výdaje. Jestli však má k tomu počítat i tuto peněžní pokutu, o tom se vedl v představenstvu spor. Mělo se zdlouhavými byrokratickými cestami začít zkoumat, jestli je to vůbec povinností Svazu, těchto 2000,- DM za Bruno Gröninga zaplatit. Teprve potom se mělo začít se sháněním těchto peněz. Tak se dalo předpokládat, že tyto nutné finanční prostředky se dostanou k Bruno Gröningovi příliš pozdě. Svaz tedy nečinně přihlížel k tomu, jak bude muset jít Bruno Gröning do vězení náhradou za nezaplacenou pokutu. Kvůli tomu došlo k roztržce a konečně ke zlomu.

Špatní přátelé 

Bruno Gröning se zabýval ve své na 62 stranách obsáhlé Bilanci o činnosti Svazu všemi body, ve kterých mu Svaz uškodil. Souhrnně objasňuje: "Když teď srovnávám situace mezi mým dřívějším pracovním okolím (kšeftmani Meckelburg, Enderlin, Schmidt a Hülsmann) a mým okolím nynějším (členové představenstva Svazu), přicházím k témuž konečnému výsledku: Dnes se děje v podstatě přesně totéž, co se dělo tehdy. Dnes se oproti dřívějšku vůbec nic nezměnilo díky mým největším, nejužším a nejlepším přátelům, jak by se tito rádi nazývali.Dříve mne podváděli špinaví řemeslníci. Dnes absolutně selhali přátelé, když v největším klidu přihlíželi k tomu, jak musím bojovat v procesech, jak musím přijímat rozsudky, jak se mi nedostává žádné pomoci, jak nemohu navštěvovat společenství bez auta, když nic nepodnikli proti štvaní v tisku, když tak způsobili jenom zmatek, když tu prostě nebyl vůbec nikdo, když jsem nutně potřeboval lidi, kteří mne mohli svým vzděláním a postavením ve světském životě podpořit a taky museli podpořit, takže nemohlo dojít ani k tomu, kvůli čemu jsem vlastně tady na této zemi.

Žádný z těchto přátel se nezasadil o to, abych byl osvobozen, žádný neměl tolik odvahy, aby mne opravdu zastupoval. Nestalo se nic. Malicherně a byrokraticky se dělala usnesení o usneseních. Žádný se mě opravdově nezastal, žádný nepřispěl svým vlivem ani v nejmenším k tomu, aby mne zbavil všech těch bojů v soudních procesech, štvaní v tisku, aby se postaral o opravu auta, aby odstranil všechnu tu špínu a pomlouvání atd., atd., aby se zkrátka postavil přede mne, abych já mohl konečně dělat to, k čemu na této zemi vlastně jsem: Zprostředkovávat lidem životní sílu a přivádět je zpět k víře.

Že k tomu potřebuji klid a nesmím být neustále zatěžován těmi světskými, vnějšmií vlivy, že potřebuji proti tomu ochranný val, abych mohl nerušeně nechat působit to, co mi bylo dáno, na to nepomyslel nikdo z těch, kteří chtěli být mými přáteli. A to je to nejostudnější a pro mne je to velkým zklamánm:

- Všichni kšeftmani chtěli ze mne týt, jsou poznáni jako špatní lidé
- Přátelé Gröningova Svazu jsou až příliš vlažní, příliž lhostejní, příliš pohodlní, nechci říkat zlomyslní.

A výsledek je stejný: Nebyl jsem osvobozen. Mnoho přátel z představenstva Gröningova Svazu nedodrželo svůj slib. Byl jsem všemi těmito opatřeními umlčen."

Ztroskotání cesty přes spolek

Weiser odstoupil a Gröningův svaz, kterému se doposud nikdy nepodařilo, aby byl přijat do registru spolků, byl krátce nato rozpuštěn. Na jeho místě vystupoval pak Spolek pro podporu duševně-duchovních a přírodních životních základů. Byl založen roku 1958 a jeho vrchními představenými byli Erich Pelz pro Německo a Alexander Loy pro Rakousko. Avšak i tento poslední, během života Bruno Gröninga založený spolek nevykonával to, co si od něj Bruno Gröning sliboval. V jeho stanovách se dokonce nevyskytlo ani jeho jméno.