Jeho poslední cesta

26. ledna 1959 umírá Bruno Gröning v Paříži

Diagnóza: rakovina žaludku v pokročilém stadiu

Na konci podzimu roku 1958 jel Bruno Gröning se svou druhou manželkou Josette, se kterou se v květnu roku 1955 oženil, do Paříže a nechal se tam vyšetřit specialistou na rakovinu dr. Pierre Grobonem, který patřil k jejich přátelům. Vyhodnocení více rentgenovývh snímků znělo: Rakovina žaludku v pokročilém stadiu. Dr. Grobon chtěl okamžitě operovat, ale Bruno Gröning to odmítl.

Jel zpět do Německa a připravoval vánoční oslavy, které se měly ve společenstvích konat. Dne 4.prosince namluvil magnetofonový pásek, který se měl přehrávat na vánočních oslavách ve všech společenstvích. Potom jel znovu se svou paní do Paříže. Dr. Grobon informoval mezitím dr. Bellangera, který byl uznávaným specialistou pro rakovinovou chirurgii. Na jeho klinice v ulici Rue Henner, nedaleko od Montmartre, došlo dne 8.prosince k operaci. Výsledek byl pro lékaře odstrašující: bylo to všechno ještě mnohem horší, než jak věc nechaly tušit rentgenové snímky – nedalo se už ani operovat. Rána byla okamžitě zase uzavřena.

Překvapivě rychlé zotavení

Josette Gröning k tomu píše: "Nemohli však pochopit, že Brunovo vnější vzezření prozrazuje tak málo o jeho strašném vnitřním utrpení, že byl vůbec schopen ještě normálně dýchat, že jeho výměna látková v posledních týdnech ještě tak bezchybně fungovala, že jeho krevní obraz byl výborný. V takovém pokročilém stadiu dochází jinak k opakovanému zvracení při nejmenším příjmu potravy a takový těžce zkoušený pacient pak zemře na vyhladovění. U Bruna tomu tak vůbec nebylo."

K údivu jeho lékařů se velmi rychle ze všeho zotavil a jel zpět do Německa, kde prožil vánoce. Uprostřed ledna roku 1959 se ještě setkal ve třech dnech s vrchním vedením nového spolku a určil, jakým způsobem má být toto dílo vybudováno. Ti dva vůbec netušili, že by to mělo být jejich poslední setkání s Bruno Gröningem.

Operace v Paříži za doprovodu bouřky v přírodě

Dne 21.ledna letěl opět do Paříže. Byla nutná operace kvůli uzavřenému oblouku tlustého střeva. Dne 22.ledna1959 v 9hod. dopoledne –v tutéž hodinu, kdy v Mnichově začalo revizní jednání – byl Bruno Gröning znovu operován. Musel si na sobě nechat udělat to, od čeho ušetřil nespočet jiných lidí, on sám si pomoci nemohl a ani nesměl.

Když tohoto rána ležel v narkóze, v Paříži se pojednou strhla veliká bouře. Gröningova paní o tom vyprávěla: "Podivuhodný je i další přírodní úkaz. Dne 22.ledna1959, když můj muž ležel ještě v narkóze, zatemnila prudká bouře s hromy a blesky z ničeho nic jasnou a slunečním svitem prozářenou denní náladu nad celou Paříží. Udělala se taková tma, že se musela uprostřed dne rozsvítit světla. Sestřička vyjádřila svůj údiv nad tak prudkou bouří. V následujících dnech po operaci byla Brunova tělesná teplota, jeho krevní tlak a jeho puls v naprostém pořádku. Vstal dokonce dvakrát z postele a posadil se do křesla."

"Vnitřní totální shoření"

Dne 25. ledna upadl do koma a následujícího dne, dne 26.ledna1959 ve 13.46 hod. Bruno Gröning na klinice Henner zemřel na rakovinu - jak to uvedl lékař v úmrtním listu. Byla to skutečně rakovina? Dr. Bellanger řekl po výkonu druhé operace toto: "Zkáza v Brunově těle je strašná, je to následek absolutního vnitřního spálení. Jak mohl tak dlouho žít, aniž by trpěl nepředstavitelnými bolestmi, to je mi velkou hádankou."

Bruno Gröning se vyjádřil již léta předtím takto: "Když mi bude moje působení neustále zakazováno, vnitřně shořím."

Nekrolog

Jak těžce nesl Bruno Gröning tento hořký osud, dosvědčuje jeden dopis, který napsal dr. Grobon dne 26.února1959 vdově: "Tyto (snahy lékaře, věnované Bruno Gröningovi) byly jen přirozené a dovoluji si říci, že byly obrovsky podporovány odvahou, silou vůle a velmi výraznou osobností Bruno Gröninga. (...)."

Dr. Bellanger vyjádřil svůj obdiv Bruno Gröningovi ještě v prosinci roku 1974 v jednom svém dopise: "Bruno Gröning byl muž se srdcem na pravém místě, byl to vzácný člověk, který se prosadil; a jeho vážnost vyvolává vzhledem k jeho utrpení a smrti ještě dnes velký obdiv."

Po zpopelnění odpadá konečný soudní rozsudek

Tělo Bruno Gröninga bylo zpopelněno v krematoriu v Paříži a urna byla uložena na lesním hřbitově v Dillenburgu.

Proces byl kvůli smrti obžalovaného prohlášen za uzavřený, konečný rozsudek nebyl nikdy vyřčen.

Každý může zažít sám ze sebe pomoc a uzdravení

"Zázračný doktor z Herfordu", který přinesl tisícům lidí spásu, zemřel osamocen a opuštěn v jedné malé uličce v Paříži. Proč se tak muselo stát? Proč musel nést tak těžký osud? Proč si nemohl sám pomoci?

Grete Häusler (1922-2007), uzdravená, dlouholetá spolupracovnice Bruno Gröninga a zakladatelka "Kruhu přátel Bruno Gröninga" k tomu píše ve své knize Das Heil erfahren, das ist Wahrheit (Obdržet spásu, to je pravda): "Bruno Gröning způsobil v této krátké době své přítomnosti na této zemi mnoho dobra. Dar pomáhat a léčit mu byl vložen už do kolébky. Všude, kam přišel, dály se nádherné věci, které se nedají vysvětlit rozumem. Na veřejnost vstoupil v roce 1949. Po velkých vyléčeních, ke kterým došlo v Herfordu, a poté, co se dostal do úst lidí doma i v zahraničí, mu byl udělen na tři měsíce zákaz léčení. Byl pronásledován a bylo proti němu štváno, byly mu připravovány soudní procesy a byl trestán a odsuzován. Proč? Komu udělal co špatného? Nikomu, ale tisícům lidí přinesl tolik dobra, kolik by se nikomu nemohlo dostat od žádného jiného člověka. Chtěli potrestat nevinného! Nevinnému bylo zakazováno, aby dělal to, co mu přikázal Bůh – aby pomáhal lidem! Hořce musel trpět touto zlomyslností v Paříži na klinice rakoviny v Rue Henner! V hořkých bolestech vnitřně shořel, zničen Heilstromem, který nesměl předávat dál. Lidský zákon mu to chtěl v Německu zakázat. Pod tíhou všech těchto lží a pomluv tu stál jako obžalovaný, jako nějaký zločinec! Tiše a osamocen, žádný z jeho přátel o tom nevěděl, nesl všechno to utrpení lidstva sám na sobě. Ale všechno toto jeho nasazení nebylo zbytečné! Muselo se tak stát, jinak by nebylo možno lidstvu pomoci."

A ve své knize Žiji, aby lidstvo mohlo žít dále Grete Häusler píše: "Při zacházení se slovem ‚oběť‘ musíme být my lidé velmi opatrní. Ovšem tady, při tom, jak Bruno Gröning v Paříži zemřel, je toto slovo celou svou vahou velkou pravdou."

Jen tak bylo možno, aby došlo ke splnění jeho výroku, jak je to dokazováno v nesčetných zprávách o úspěchu: "Až jednou už na této zemi nebudu jako člověk, tzn., až odložím své tělo, pak bude lidstvo už tak daleko, že bude moci každý sám ze sebe zažít pomoc a uzdravení."

Pokračování velkého soudního procesu

Odvolací jednání a revize

Nevýhodná Gröningova výchozí pozice

Při odvolacím jednání v lednu roku 1958, bylo pro Bruno Gröninga nevýhodou to, že odvolání nepodal on, nýbrž tak učinila státní prokuratura. Avšak nejenom tato nedbalost jeho tehdejšího právníka mu uškodila; bylo to i jeho váhavé vydání soudního materiálu do rukou nového Gröningova obhájce, což zabránilo jeho důkladné přípravě na další jednání.

Jako další nevýhodou se prokázalo ve srovnání s prvním procesem o mnoho jistější vystupování svědků z řad protivníků. Zdálo se, že se všichni sjednotili v bodu "Zákaz návštěvy lékaře."

Vězení a peněžní pokuta podmínečně, "ostuda", bez vysvětlení otázky uzdravení

Nyní zněl rozsudek takto: Osm měsíců vězení kvůli usmrcení z nedbalosti a pokuta 5000,- DM kvůli porušení zákona o léčitelství. Rozsudek byl vyřčen podmínečně.

Baronka Anny Ebner von Eschenbach, která se zúčastnila jak prvního, tak druhého přelíčení jako divák v soudním sále, označila tento rozsudek jako ostudu pro Německo.

Bruno Gröning se vyjádřil k tomu tak, že byl potrestán za to, že koná dobro. Stěžoval si, že se během celého procesu nenašel nikdo, kdo by projevil zájem o to, jak vlastně k uzdravením docházelo, dokonce ani jeho advokáti ne. Kdyby se touto otázkou byli zabývali, tak by se muselo ukázat, že jeho působení nemá s lékařským ošetřováním vůbec nic společného. Proces by musel být zastaven. Avšak objasnění tohoto problému nezajímalo u soudu nikoho. Všichni měli o Gröningovi své předem vytvořené mínění a nikdo nebyl ochoten je změnit.

Žádost o revizi krátce před smrtí 

Avšak ani to nebyl konec procesu. Tentokrát podal návrh na revizi Bruno Gröning. Termín jednání byl určen na 22.ledna1959. Měl se konat před vrchním zemským soudem v Mnichově. Avšak k tomu už nemělo dojít, neboť Bruno Gröning v témže měsíci zemřel.

"Jeho slovo spoutává nemoci"

Uzdravení se dějí nadále – navzdory soudním procesům a zákazu léčení

Vnější uzdravení a vnitřní proměna

Během těchto rozporů a bojů Bruno Gröning nadále. Odborný novinář z oboru medicíny, dr. Horst Mann, podává o tom zprávu roku 1957 v jedné sérii článků v časopise Neuen Blatt pod názvem "Jeho slovo spoutává nemoci". Píše kromě jiného:

"Příštího rána jsem jel z Hameln do Springe, do malého města na řece Deister. I tady se utvořilo jedno společenství Bruno Gröninga. Popud k založení byl dán uzdravením řady lidí. A i tady jsem to zažil, tak jako na mnoha místech Šlesvicko-Holštýnska, v Augsburgu, Hamelnu, Vídni, Plochingenu a v jiných městech: Lidé se zvedali a vyprávěli mi o svých nemocech. Jmenovali mi lékaře, kteří je ošetřovali. Vyprávěli mi o jejich uzdravení, za která jsou vděční Gröningovi. A pokaždé byli ochotní zvednout ruku k tomu, aby tuto svou výpověď utvrdili přísahou.

‚Už jako dítě jsem měla oba dva kýčelní klouby vykloubené‘, vypráví padesátiletá Julie Prohnert z Hannoveru. ‚Později jsem mohla chodit jenom o berlích. Lékaři moje utrpení zmírnit nemohli. Když jsem poslouchala projev Bruno Gröninga, pocítila jsem silnou reakci. Moje záda, která už byla úplně zkřivená, se opět narovnala. Byla jsem schopná chodit. A neměla jsem ani žádný zvrat k horšímu...‘

‚Měl jsem kloubový revmatismus a byl jsem trvale trýzněn vyrážkou a vředy. Pan Gröning mě toho všeho zbavil‘, řekl Wilhelm Gabbert z Hamelnu.

‚Jenom morfium mi bylo schopno pomoci při mém utrpení se žlučníkem‘, vyprávěl Kurt Severit z Evesdorfu. ,Děkuji Bruno Gröningovi, že mně zbavil tohoto utrpení.‘

‚Měl jsem vysokou hladinu cukru‘, vyprávěl Robert Thies ze Springe. ‚Ještě nebezpečnější byla ale slabost srdečního svalu. Dnes už nemám žádné z těchto zatížení. Děkuji za to Bruno Gröningovi.‘

Tato řada výpovědí by se dala prodlužovat. Byli to lidé každého stáří, kteří mi tyto zprávy podávali. Muži, ženy, děti. Bylo jmenováno mnoho nemocí, od bolestí hlavy počínaje, přes záněty nervů, ischias, ledvinové a žlučníkové potíže až k poruchám srdce a známkám ochrnutí.

Ale bylo tu i něco jiného, co mne dojímalo. Upřimně vyprávěli mnozí před mnoha posluchači o tom, že u nich došlo díky Bruno Gröningovi k vnitřnímu obratu. Honba za úspěchem a egoistický postoj vystřídal vnitřní klid a mír a taky kolektivní myšlení."

Vlastní důvěra umožňuje u každého člověka léčebný úspěch

dr. Horst Mann: "Při všech rozhovorech s lidmi, kteří se cítili být pomocí Bruno Gröninga uzdravení, sílila ve mně otázka: Byl tento léčebný úspěch u každého člověka – nebo ještě odvážněji řečeno – u každé nemoci možný? Kde ležela hranice síly, která z Gröninga vycházela? Nevznikala tu i nebezpečí? (...)

Při mé poslední návštěvě jsem mu položil tuto otázku. ‚Nemohu a ani nechci žádného člověka nutit,‘ odpověděl mi. ‚Když se někdo uzavře a nenese v sobě ochotu, aby v sobě rozvinul sílu, vedoucí k pořádku, pak chybí i mně ochota k zásahu. Těmto lidem jenom doporučuji, aby prolomili tu závoru zla, která brání jejich vyléčení.‘

Měl jsem ještě jednu otázku: ‚Každá nemoc je různě nebezpečná,‘ řekl jsem. ‚Vezměme v úvahu, že nějaký těžce nemocný člověk, který je již mnoha lékaři odepsán, si Vás nechá zavolat ještě jedním lékařem, který za svého pacienta bojuje. Budete moci pomoci?‘

‚Ano,‘ odpověděl Gröning bez váhání. ‚Jestliže tento nemocný věří a jeho lékař jeho cestě důvěřuje, úspěch se dostaví. Společná důvěra rozvine v nemocném nepředstavitelnou sílu. Často se dostavil nejrychleji úspěch tam, kde se nemocný člověk v plném zoufalství chytal této pomoci jako záchranného stébla.‘"

Rozchod s Gröningovým Svazem

Čas zúčtovat škodu

Úzkoprsý byrokratismus přihlíží nečinně ke Gröningově peněžní pokutě

V říjnu roku 1957 došlo k rozepři mezi Bruno Gröningem a vedením Gröningova Svazu. Svým úzkoprsým byrokratismem Svaz velice Bruno Gröningovi škodil. Podnětem k této rozepři byl rozsudek soudního procesu, podle kterého měl Bruno Gröning zaplatit během velmi krátké doby peněžní pokutu ve výši 2000,- DM. Protože za své působení nebral nikdy peníze a tím nedisponoval dostatečným množstvím finančních prostředků, rozhodlo se představenstvo Gröningova Svazu již v době začátku procesu k tomu, že ponese jeho výdaje. Jestli však má k tomu počítat i tuto peněžní pokutu, o tom se vedl v představenstvu spor. Mělo se zdlouhavými byrokratickými cestami začít zkoumat, jestli je to vůbec povinností Svazu, těchto 2000,- DM za Bruno Gröninga zaplatit. Teprve potom se mělo začít se sháněním těchto peněz. Tak se dalo předpokládat, že tyto nutné finanční prostředky se dostanou k Bruno Gröningovi příliš pozdě. Svaz tedy nečinně přihlížel k tomu, jak bude muset jít Bruno Gröning do vězení náhradou za nezaplacenou pokutu. Kvůli tomu došlo k roztržce a konečně ke zlomu.

Špatní přátelé 

Bruno Gröning se zabýval ve své na 62 stranách obsáhlé Bilanci o činnosti Svazu všemi body, ve kterých mu Svaz uškodil. Souhrnně objasňuje: "Když teď srovnávám situace mezi mým dřívějším pracovním okolím (kšeftmani Meckelburg, Enderlin, Schmidt a Hülsmann) a mým okolím nynějším (členové představenstva Svazu), přicházím k témuž konečnému výsledku: Dnes se děje v podstatě přesně totéž, co se dělo tehdy. Dnes se oproti dřívějšku vůbec nic nezměnilo díky mým největším, nejužším a nejlepším přátelům, jak by se tito rádi nazývali.Dříve mne podváděli špinaví řemeslníci. Dnes absolutně selhali přátelé, když v největším klidu přihlíželi k tomu, jak musím bojovat v procesech, jak musím přijímat rozsudky, jak se mi nedostává žádné pomoci, jak nemohu navštěvovat společenství bez auta, když nic nepodnikli proti štvaní v tisku, když tak způsobili jenom zmatek, když tu prostě nebyl vůbec nikdo, když jsem nutně potřeboval lidi, kteří mne mohli svým vzděláním a postavením ve světském životě podpořit a taky museli podpořit, takže nemohlo dojít ani k tomu, kvůli čemu jsem vlastně tady na této zemi.

Žádný z těchto přátel se nezasadil o to, abych byl osvobozen, žádný neměl tolik odvahy, aby mne opravdu zastupoval. Nestalo se nic. Malicherně a byrokraticky se dělala usnesení o usneseních. Žádný se mě opravdově nezastal, žádný nepřispěl svým vlivem ani v nejmenším k tomu, aby mne zbavil všech těch bojů v soudních procesech, štvaní v tisku, aby se postaral o opravu auta, aby odstranil všechnu tu špínu a pomlouvání atd., atd., aby se zkrátka postavil přede mne, abych já mohl konečně dělat to, k čemu na této zemi vlastně jsem: Zprostředkovávat lidem životní sílu a přivádět je zpět k víře.

Že k tomu potřebuji klid a nesmím být neustále zatěžován těmi světskými, vnějšmií vlivy, že potřebuji proti tomu ochranný val, abych mohl nerušeně nechat působit to, co mi bylo dáno, na to nepomyslel nikdo z těch, kteří chtěli být mými přáteli. A to je to nejostudnější a pro mne je to velkým zklamánm:

- Všichni kšeftmani chtěli ze mne týt, jsou poznáni jako špatní lidé
- Přátelé Gröningova Svazu jsou až příliš vlažní, příliž lhostejní, příliš pohodlní, nechci říkat zlomyslní.

A výsledek je stejný: Nebyl jsem osvobozen. Mnoho přátel z představenstva Gröningova Svazu nedodrželo svůj slib. Byl jsem všemi těmito opatřeními umlčen."

Ztroskotání cesty přes spolek

Weiser odstoupil a Gröningův svaz, kterému se doposud nikdy nepodařilo, aby byl přijat do registru spolků, byl krátce nato rozpuštěn. Na jeho místě vystupoval pak Spolek pro podporu duševně-duchovních a přírodních životních základů. Byl založen roku 1958 a jeho vrchními představenými byli Erich Pelz pro Německo a Alexander Loy pro Rakousko. Avšak i tento poslední, během života Bruno Gröninga založený spolek nevykonával to, co si od něj Bruno Gröning sliboval. V jeho stanovách se dokonce nevyskytlo ani jeho jméno.

Velký proces (1955-1957)

Obžalován z usmrcení z nedbalosti a osvobozen s definitivním zákazem léčení

Dne 4.března 1955 podala státní prokuratura znovu žalobu proti Bruno Gröningovi. Opět mu bylo dáváno za vinu to, že se provinil proti léčitelskému zákonu. V jednom z dalších bodů žaloby byl nařčen v jednom případě z usmrcení z nedbalosti.

Gröningovo odvolání proti nařčení ze slibu o uzdravení a zákazu lékařského ošetření

Poté, co mu byl doručen spis obžaloby, se obrátil na své přátele: "Mojí milí přátelé! V těchto dnech uveřejnil o mně veškerý tisk a rozhlas zprávu ve více či méně proti mně zaujaté úpravě, která vám sdělila, že mnichovská prokuratura II má proti mně připravenou žalobu kvůli usmrcení z nedbalosti. Měl jsem jednomu sedmnáctiletému děvčeti, které trpělo tuberkulózou, na konci roku 1949 slíbit vyléčení a měl jsem mu bránit v tom, aby se léčilo v sanatoriu a taky v tom, aby vyhledalo lékaře. Jsem vinen na smrti tohoto děvčete. Kdo četl tyto zprávy, anebo je slyšel s jasnou hlavou, ten určitě pozná, jaký účel mají splnit: Zmatek v řadách mých přátel a odrazení všech hledajících od toho, aby se už blíže nezabývali našimi snahami a rovněž mnou hlásaným učením. Jsou nasazovány všechny prostředky k tomu, aby se bránilo aktivitám mým, aktivitám Gröningova svazu a také vašim aktivitám. Samozřejmě se mají věci jinak, než jak jsou představovány! Mým přátelům tady nepotřebuji nic vysvětlovat, oni vědí moc dobře, že nevyslovuji žádné ,přísliby vyléčení‘ a že nikdy neodrazuji od lékařského ošetřování."

Podivně pozdní obnovení vyšetřování

Gröning dále ke svým přátelům: "V roce 1952 jsem byl zproštěn žaloby. Není to divné, že tento ,případ Kuhfuß‘, který byl již koncem roku 1949/1950 aktuální, v procesu proti mně v roce1951/1952 však použit nebyl, přestože jeho podklady už byly k dispozici! Není to nápadné, že vyšetřování k opětnému zahájení procesu proti mně zapadají přesně do toho časového bodu, kdy bylo veřejnosti dáno na vědomí, že dne 22. listopadu1953 byl v Murnau založen Gröningův svaz! Totiž už od ledna 1954 jsou vyslýcháni policií četní místní vedoucí společenství a přátelé, jakožto i členové Svazu a jsou i sledováni."

Svědci obhajoby odmítnuti, svědci obžaloby vítáni

Přípravy procesu se táhly déle než dva roky. Obhajoba Bruno Gröninga byla velmi ztížena. Byli odmítnutí téměř všichni svědci, kteří mu mohli svým svědectvím odlehčit, svědkové s přitěžujícími výpověďmi však připuštěni byli. Mezi nimi se nacházeli i dva tehdejší Gröningovi spolupracovníci: Eugen Enderlin a Otto Meckelburg. Obzvláště Meckelburg – v prvním procesu ještě jako spoluobžalovaný – se nápadně obrátil ve velmi ostré formě proti Gröningovi. Nasadil všechno pro to, aby mu uškodil. V bodě obžaloby, týkajícím se usmrcení z nedbalosti, sehrál dokonce rozhodující úlohu. Jednalo se o případ, který se udál v době jeho činnosti jako "manažera" Bruno Gröninga.

Zmanipulování sporného případu Ruth Kuhfusové

V listopadu roku 1949 přišel úředník peněžního ústavu Sparkasse pan Emil Kuhfuß se svou sedmnáctiletou dcerou Ruth, která trpěla oboustrannou tuberkulózou plic, na přednášku Bruno Gröninga. Gröning rozpoznal ihned, že tomuto děvčeti už není pomoci a vyjádřil se o tom i před jedním přítomným lékařem. Meckelburg však na něho činil tvrdý nátlak a vyžadoval, aby se tohoto případu ujal. Tak došlo po přednášce k osobnímu setkání mezi Bruno Gröningem a Ruth Kuhfuß. Gröning přál nemocné odvahu a vyzval otce, aby nechal po devíti dnech udělat lékařské vyšetření. Tím chtěl dosáhnout toho, aby se toto děvče, které s doktory už nic nechtělo mít, znovu dalo do jejich lékařské péče. Otec ho ujistil, že se o to postará.

V následujícím čase vyvinul Meckelburg čilou korespondenci, která se však k Bruno Gröningovi nedostala. Teprve v květnu 1950 slyšel zase něco o Ruth Kuhfuß. Otec psal v tomto čase zapřísahající se prosebné dopisy, adresované Gröningovi a prosil ho o návštěvu. Meckelburg tyto dopisy Bruno Gröningovi nepředával, ale domluvil bez jeho vědomí schůzku s panem Kuhfußem. Teprve krátce před termínem informoval Meckelburg Gröninga o této schůzce a nutil ho, aby na ni přišel.

Později Meckelburg tvrdil, že Bruno Gröning tomuto děvčeti vyléčení přislíbil. Přitom to byl on sám, který otce ujišťoval, že přivede Gröninga k tomu, aby jeho dceru vyléčil. Meckelburg viděl v tomto úředníku velmi dobrý zdroj příjmů, kterého chtěl taky využít, avšak k tomu potřeboval Gröninga. Krátce po této návštěvě se Gröning od Meckelburga odloučil.

Těžká výčitka, která byla proti Bruno Gröningovi vyřčena, bylo nařčení, že zakázal Ruth Kuhfuß návštěvu lékaře. Proti tomu stála totiž skutečnost, že to byl on, který poslal toto děvče hned při první návštěvě k lékaři, jak potvrzují dokonce i svědkové obžaloby. Rovněž v rozhlasovém projevu na podzim roku 1949 nabádal lidi k tomu, "aby se až do konce nechávali kontrolovat lékaři." Lidem, hledajícím pomoc, radil neustále, aby věnovali svým lékařům důvěru.

Ruth Kuhfuß, která už měla za sebou velmi bolestivé, avšak neúspěšné terapie, odmítala další lékařská ošetření. Dne 30. prosince 1950 zemřela na následky své nemoci.

Lékařský posudek potvrdil nemožnost uzdravení

Z lékařského hlediska objasnil MUDr. Otto Freihofer v jednom dobroznaleckém vyjádření tento případ Ruth Kuhfuß takto: "Při střízlivém pozorování musí každý laik přijít k přesvědčení, jak to bylo vyřčeno i ze strany zdravotního úřadu Säckingen, že vyléčení vzhledem k ‚velmi těžkému stavu‘, který byl podle lékařského nálezu ‚život ohrožující‘, resp. kde bylo už ‚nebezpečí ze zpoždění‘, je podle lidských propočtů bez vyhlídek. Zrovna tak musí každý poctivě a sine ira et studio myslící lékař, který není až příliš namyšlený a nemyslí si, že když vlastní ty nejmodernější léky, tak se může obejít i bez přírodních sil, souhlasit s dobrozdáním pana prof. Lydtina, Mnichov, a nemůže si tak nechat namluvit, že před 5.listopadem1949 byl dán vysoký stupeň pravděpodobnosti k vyléčení. Podle mého mínění je víc než zázračné, že pacientka vůbec do 30.prosince1950 žila, takže Gröningovo působení mohlo dát přece jen nějaký přísun životní energie. V souhrnu bych chtěl své dobroznalecké vyjádření uzavřít tím, že tvrzení: - ‚že existovaly vyhlídky na vyléčení‘, - ‚že délka života pacientky Kuhfuß mohla být prodloužena, kdyby pan Gröning přišel do její blízkosti‘, nemohla být s jistotou předpovězena a nejsou tedy ani oprávněná."

Nešťastný soudní rozsudek 

Schöffenského soudu Mnichov-venkov k soudnímu jednání. V bodě usmrcení z nedbalosti byl Bruno Gröning zbaven obžaloby. Z důvodu porušení léčitelského zákona mu byla však udělena finanční pokuta ve výši 2000,-DM.

Přesto, že rozsudek vypadá na první pohled pozitivně, byl pro něho nepřijatelný. Zrovna tak jako byl nepřijatelný i konečný zákaz jeho působení. Chybou, které se dopustil jeho advokát, který zhodnotil rozsudek mnohem pozitivněji než Bruno Gröning, a nepodal proto proti rozsudku odvolání, se stalo, že odvolání podala státní prokuratura. Druhé jednání proběhlo uprostřed ledna roku 1958 opět v Mnichově.

Der Gröningov zväz

Nádej na voľnú činnosť cez spolok

Aby aj napriek zákazu liečenia mal dosah na mnoho ľudí, uviedol Bruno Gröning do života spoločenstvá už začiatkom päťdesiatych rokov. Robil tam iba prednášky a zacielil celé svoje úsilie na to, aby mohol pomoc hľadajúcim odovzdávať svoje vedomosti.

Zákonná ochrana a renomované

22. novembra 1953 dal založiť v Murnau/Seehausen zastrešujúcu organizáciu Gröningov zväz. Spolok mal byť zaradený do registra spolkov a mal poskytovať Bruno Gröningovi zákonnú ochranu pre jeho činnosť. Tak sa malo definitívne predísť ďalšiemu konfliktu s liečiteľským zákonom.

Do predstavenstva Gröningovho zväzu patrili okrem iných: gróf Zeppelin, gróf Matuschka, baronka Anny Ebner von Eschenbach, vrchný stavebný rada dipl. ing. Hermann Riedinger a riaditeľ Konstantin Weisser, spočiatku ako spoluzakladateľ aj Rudolf Bachmann, s ktorým sa však zväz veľmi skoro rozlúčil. Prezidentom na doživotie sa stal Bruno Gröning.

Túžba po zisku víťazí nad prospechom pre chorých

Zapisovateľom zväzu sa stal heidelberský žurnalista a lektor Egon Arthur Schmidt. Už v Herforde bol na strane "zázračného doktora" a založil spolok Kruh priateľov Bruno Gröninga. Tento nefungoval podľa predstáv Bruno Gröninga a po krátkom čase bol rozpustený. Gröning sa vtedy od Schmidta odtrhol, pretože Schmidt spreneveril darované peniaze.

V roku 1952 sa Schmidt znova obrátil na Gröninga a vysvetlil, že svoje chyby uznal. Prosil, aby smel pomáhať pri výstavbe diela a Bruno Gröning ho znova vzal ako spolupracovníka. Tak mal Schmidt opäť príležitosť ukázať, či mu na srdci skutočne ležalo dobro chorých alebo iba jeho vlastný finančný prospech.

V roku 1955 sa Bruno Gröning definitívne od Schmidta odlúčil, pretože Schmidt svoje zmýšľanie nezmenil. Tak ako predtým sa pokúšal ťažiť zo schopností Gröninga. Po odtrhnutí sa Schmidt snažil o niekoľko procesov proti Gröningovi. Schmidt chcel tak vyškriepiť nejaké peniaze za svoju dobrovoľnú spoluprácu.

Kdo je tu pro koho – Svaz pro Gröningovo působení nebo Gröningovo působení pro Svaz?

Obchodné vedenie Zväzu prebrali Konstantin Weisser a Hermann Riedinger. To sa javilo veľmi sľubné, pretože boli obratní a ich vzdelanie malo byť na prospech veci Bruno Gröninga. Skrývalo ale nebezpečie, že by si mohli počínať nadradene proti vôli jednoduchého robotníka, pretože on nezodpovedal stupňu ich vzdelania.

Časom išiel vývoj skutočne týmto smerom a obom mužom bolo čoraz ťažšie nechať si od Bruna niečo povedať. Zdalo sa, že celkom zabudli, že Zväz nielen, že niesol meno Gröning, ale z jeho vôle vznikol. Pre nich sa Gröningov zväz stával stále viac ich vlastným účelom a jeho skutočné cieľovanie, pomáhať trpiacim, úplne stratili z očí. Zdalo sa, akoby nechceli pochopiť, že to bol Gröning, cez ktorého sa udravenia uskutočňovali, nie Zväz.

Tak sa Gröningov zväz vyvíjal stále viac ako opak toho, čím vlastne mal byť. Pre muža, meno ktorého niesol, sa Zväz stal väzením, ktoré ho namiesto oslobodzovania, stále viac zvieralo.

Prvý súdny proces ohľadne zákazu liečenia (1951-1952)

Gröningovo pôsobenie ako liečiteľstvo v zmysle medicíny?

Žaloba kvôli nedovolenému vykonãvaniu liečiteľstva

V roku 1951/52 stál Bruno Gröning po prvýkrát v Mníchove pred súdom kvôli nedovolenému vykonávaniu liečiteľstva. Ak uznalo bavorské ministerstvo vnútra v roku l949 jeho činnosť ako slobodnú dobročinnosť, tak teraz ju hodnotilo ako liečiteľstvo v medicínskom význame.

Obžaloba sa opierala o liečiteľský zákon z roku 1939, ktorý dovtedy platnú slobodnú liečiteľskú činnosť zrušil a liečiteľstvo mal previesť do rúk národnosocialistických lekárov.

Áno a nie porušeniu lečiteľského zákona 

Bruno Gröning bol v prvej aj v druhej inštancii oslobodený. Predsedajúci Zemského súdu v Mníchove vysvetlil v odôvodnení rozsudku v marci 1952:

"Súd by považoval za opovážlivé odsúdiť obžalovaného na základe jednostranného posudku. Lebo či Gröningova činnosť vôbec spadá pod liečiteľský zákon, je viac ako pochybné, pretože to patrí do oblasti, ktorá je dnes iba veľmi málo preskúmaná."

V odvolacom konaní bol oslobodzujúci rozsudok síce potvrdený, ale činnosť Bruno Gröninga bola jasne označená ako liečiteľská činnosť v zmysle liečiteľského zákona:

"Obžalovaný si bez povolenia a bez toho, že by bol lekár, privlastnil činnosť na stanovenie, liečbu alebo zmiernenie chorôb, utrpenia a telesných poškodení ľudí, ktorá je v zmysle liečiteľského zákona považovaná za liečiteľstvo. [...]"

Vinu vylučujúci omyl znamenajúci zákaz liečenia

Rozsudok ďalej: "Odsúdenie nemôže nasledovať aj preto, lebo obžalovaný sa s prihliadnutím na objektívny znak skutkovej podstaty vykonávania liečenia nachádzal vo vinu vylúčujúcom omyle, a teda nekonal úmyselne."

Aj keď súd v rozsudku vysvetlil vinu vylúčujúci omyl, v ktorom sa Bruno Gröning mal nachádzať, napriek oslobodeniu došlo k súdnemu zákazu liečenia. Odteraz už Bruno Gröning musel vedieť, že jeho pôsobenie bolo ako vykonávanie liečiteľskej činnosti v zmysle liečiteľského zákona zakázané. Pravé súvislosti jeho pôsobenia, v dôsledku ktorých spôsob jeho činnosti nemal s liečiteľstvom v medicínskom zmysle nič do činenia, neboli rozpoznané.

Strpel aj podvodníkov

Bruno Gröning dáva všetkým ľuďom šancu, aby sa obrátili

Vynútené platby – spolupracovníci ukazujú pravú tvár

Vždy znova sa dostávali k Bruno Gröningovi ľudia pod zámienkou, že mu chcú pomáhať. Mnohí sa zaujímali iba o to, ako robiť obchody s jeho schopnosťami. On takých ľudí neodolateľne priťahoval. Keď svoje ciele nedosiahli, alebo keď sa Gröning s nimi rozišiel, pokúšali sa všelijako zdĺhavými procesmi prinútiť ho platiť.

Napríklad pani Hülsmannová, ktorá aj s manželom v roku 1949 z vďačnosti za uzdravenie syna prijala Bruno Gröninga ako hosťa v Herforde. Keď sa zistilo, že na Gröningovi nemôže nič zarobiť, zažalovala ho na pracovnom súde. Čas, ktorý mu pôvodne dala k dispozícii, si dala započítať ako pracovný čas a žiadala zaň dodatočne plat. Bruno Gröning jej musel až do konca svojho života platiť mesačnú splátku. To nebol jediný prípad. V takej alebo podobnej forme ukazovali mnohí jeho niekdajší spolupracovníci svoju pravú tvár.

"Aj takí ľudia musia byť, aby sa ukázalo, kto ten človek je"

Prečo ale Bruno Gröning pripustil týchto domnelých pomocníkov až tak do svojej blízkosti? Prečo si jednoducho takýchto "kšeftárov" nedržal od tela? V jednej prednáške 31.augusta 1950 v Mníchove sa k tejto otázke vyjadril: "Co lidé doposud nenechali nevyzkoušené, bylo vydělávat na tomto malém muži s jeho vědomostmi a umem. Verili, že objavili zlatú baňu. Čiastočne mali možnosť, peniaze si zarobiť, ale potrebu, vďaka Bohu nemali. Aj títo ľudia museli byť, a síce preto, aby sa vyjavilo, kto ten človek je, že ten človek ide cez mŕtvoly a nepýta sa na to, či chorému bude pomôžené alebo nie. Sú ľudia, ktorí idú cez mŕtvoly, ktorí pokojne dokážu vidieť chorého ležať. Títo ľudia sa nikdy na to nepýtali, nič nenechali neskúsené, aby boli v mojej blízkosti. Viem, sem tam bola hodená otázka, áno, keď ten muž toľko vie, prečo to nevedel, možno nevie nič. Či a pokiaľ niečo viem, dozviete sa kúsok po kúsku. Ale toto muselo byť. Tento materiál chýbal k takéto výstavbe, aby sa pre vás všetkých uvolnila cesta."

"… pak každý ví, kdo jsou"

Grete Häusler (1922-2007), uzdravená, dlouholetá spolupracovnice Bruno Gröninga a zakladatelka "Kruhu přátel Bruno Gröninga" vo svojej knihe Tu je pravda o Bruno Gröningovi a kolem neho popisuje nasledujúcu príhodu: "Keď som sa raz lúčila s Bruno Gröningom, priala som mu všetko dobré a povedala som: 'Pán Gröning, prajem Vám, aby ste teraz mali pokoj k pôsobeniu a aby ste neboli obchádzaní falošnými spolupracovníkmi', odpovedal mi na moje veľké prekvapenie: 'Úplný klam, to musí tak byť!' Vtedy som to neporozumela, ale on mi vysvetlil, prečo toto všetko robí a prečo to musel vydržať.Tým mi vyjavil veľké tajomstvo: 'Viem, čo človek v sebe nosí. Ale ak by som tým ľuďom povedal: To je klamár, to je podvodník, zlodej, vtedy by mi to nikto neveril. Čo musím urobiť? Musím týchto ľudí ku mne ťahať, učiť ich dobru, usmerniť ich ku obráteniu a potom im dať možnosť klamať, podvádzať a kradnúť. Ak by to teraz napriek tomu robili, pak každý vie, kto sú. Potom ich nechám celkom ku mne prísť a nie som zbabelec, potom bojujem.'"

Nové cesty a slepé uličky

Kšeftári okolo Gröninga

Samozvaný Gröningov-manažér s výhradnými nárokmi

Z vďačnosti za uzdravenie svojej ženy chcel wangeroogerský obchodník Otto Meckelburg Bruno Gröninga podporiť a predložil mu konkrétne plány na zriadenie liečební. Bruno Gröning na to pristúpil a Meckelburg sa staj jeho "manažérom".

Koncom decembra sa obidvaja vybrali do Wangerooge. Meckelburg tam organizoval podujatia, na ktorých Gröning hovoril a dosiahol nespočetné množstvo uzdravení. Daroval tomu mužovi plnú dôveru. Vo vyhlásení, ktoré urobil 8. januára 1950, vložil budúcnosť svojho diela celkom do rúk Meckelburga:

"Pán Gröning vyslovuje svoj súhlas s týmto plánom pána Meckelburga a zaväzuje sa, že svoju osobu dáva úplne k dispozícii na dosiahnutie tohto cieľa podporiť pána Meckelburga pri zamýšľanom založení spolku a spolok samotný pri jeho neskoršej činnosti a učiniť vôbec všetko podľa svojich síl, čo môže menovanému účelu slúžiť. Tieto povinnosti preberá pán Gröning ako voči pánu Meckelburgovi osobne, ako aj voči v založeniu spomenutého spolku s hore vymenovanými cieľmi. Pán Gröning sa ďalej zaväzuje, že takúto podporu neposkytne nijakej inej osobe, ani okruhu osôb. Svoju činnosť bude konať iba v rámci spolku a vykonávať len v zhode s pánom Meckelburgom."

Ešte v januári založil Meckelburg Spolok na výskum Gröningových liečebných metód. On sám sa stal vedúcim Spolku s mesačným platom 1.000.- DM. Bruno Gröning nedostal nijaké peniaze. Ukázalo sa, že Meckelburg svoje sľuby nedodržal. V Gröningovi videl iba zdroj peňazí a posmešne ho nazval ako svojho "najlepšieho koňa v maštali". Na chorých mu nezáležalo. Gröninga pripútal ku sebe zmluvou a "zázračný liečiteľ" musel robiť to, čo on požadoval.

Až v júni 1950 sa Gröningovi podarilo odtrhnúť sa od Meckelburga, za čo mu ten prisahal pomstu: "Gröninga dostanem, polámem mu všetky kosti."

Liečiteľ s ponukou prednášok

Potom spolupracoval Gröning niekoľko mesiacov s mníchovským liečiteľom Eugenom Enderlinom. Tomuto sa v Traberhofe dostalo vyliečenie a ponúkol Bruno Gröningovi robiť prednášky na jeho pracovisku. Ale aj z Enderlina sa vykľul obchodník. Nešlo mu o to, aby pomohol, ale z "fenoménu Gröning" chcel vytĺcť kapitál. Ku koncu toho roku sa Gröning od neho odlúčil a neskôr ešte jedna spolupráca v rokoch 1952/53 stroskotala z rovnakých príčin.

Liečiteľ - kariérista

V nasledujúcom čase Gröning prednášal v dome pre cudzincov Weikersheim v Gräfelfingu. Novinár dr. Kurt Trampler ho prijal k sebe a organizoval zhromaždenia. Poznal Gröninga už od jesene 1949. Vtedy bol v Traberhofe ako spravodajca jedných mníchovských novín a nečakane dostal uzdravenie chorej nohy. Z vďačnosti napísal knihu Veľký obrat a zasadil sa za Gröninga na úradoch. Rovnako ako u Enderlina aj v Gräfelfingu boli prednášky dobre navštevované. Udiali sa neuveriteľné uzdravenia. Ale aj spojenie sTramplerom sa pretrhlo. Ten si jedného dňa pomyslel, že sa od Gröninga už dosť naučil, odtrhol sa od neho a pôsobil ako samostatný liečiteľ.

Traberhof - nápor mas v Rosenheimu

Až na 30 000 pomoc hledajících lidí se denně shromažďuje v září 1949 před Gröningem

Po ukončení vyšetřování v Heidelbergu se Bruno Gröning v srpnu 1949 vydal do jižního Německa. Chtěl uniknout rozruchu, který se kolem jeho osoby rozvířil, a stáhl se do ústraní na soukromý statek u Rosenheimu blízko Mnichova. Nejprve se podařilo jeho pobyt utajit. Avšak poté, co se první noviny o jeho pobytu v Bavorsku zmínily, nastal opravdový nápor mas.

Až na 30 000 lidí denně proudilo k rosenheimskému Traberhofu. Tisk, rozhlas a týdeník přinášely zprávy. Dokonce byl natočen kinofilm, který nese titul "Gröning" a dokumentuje dění kolem něj.

Biblické scény

Noviny Zeitungsblitz informuje ve zvláštní příloze v druhé polovině záři: "Mezitím se shromáždilo víc než deset tisíc lidí, kteří všichni hodiny čekali v nesnesitelném horku na ten velký okamžik, kdy vyšel Gröning na balkon, hovořil k davu a vyzařoval svoji léčivou sílu. Lidé stáli těsně namačkáni, aby mohli v plné míře využít jeho ’léčivé paprsky’. A už se objevily reakce u těžce nemocných na vozíčcích a židlích nebo u ostatních jednotlivců stojících na okraji. Opět začali poloslepí vidět, opět se začali zvedat doposud nemohoucí chodit, opět pohybovali ochrnutí svými ztuhlými údy. Stovky vypovídaly o zesílených bolestech na nemocných místech, o tahu, píchání a mravenčení, o pocitu nepopsatelné ’lehkosti’ nebo o náhlém zmizení bolestí hlavy."

Nejen na Traberhofu docházelo k biblickým scénám. Všude, kde se Gröning objevil, byl rychlostí větru obklopen nesčetným množstvím nemocných. Anita Höhne popsala tyto stavy kolem Gröninga ve své knize Duchovní léčitelé dnes: "Už když jenom Gröning oznámil svůj příjezd, začaly hromadné poutě. Typická je scéna, kterou pozoroval žurnalista Rudolf Spitz při jedné návštěvě Gröninga v září 1949 v Mnichově:

’V 19,00 hodin stály tisíce na ulici Sonnestrasse. Ve 22,30 h tam stály ještě. Prožil jsem toho během pěti let války mnoho, ale nikdy jsem nebyl tak hluboce otřesen jako v těch čtyřech hodinách, kdy jsem seděl naproti Bruno Gröningovi a zažil děsivou přehlídku bídy a utrpení. Drali se k němu epileptikové, slepci a ochrnutí o berlích. Matky nesly své ochrnuté děti Gröningovi vstříc. Byla tam bezmoc, zazníval křik, prosebné volání o pomoc, prosby, přání a hluboké vzdychání.’"

Státní orgány projevují přízeň

Anita Höhne dále cituje žurnalistu Rudolfa Spitze: "Nemocné na nosítkách, ochrnuté, velké množství lidí pozoroval jiný novinář z Mnichova, dr. Kurt Trampler, také na Traberhofu u Rosenheimu, kde Bruno Gröning tehdy žil. Trampler přišel jako reportér mnichovského týdeníku Münchner Allgemeine - chladný novinář, který zveřejnil jen to, co sám viděl a slyšel: ’Slyšíme sem nyní z balkonu nějaký hlas, který nepatří Gröningovi, a spěcháme k oknu. Mnichovský policejní prezident Pitzer hovoří ke shromážděným. Vypráví, že jeho trápení s ischiasem, kterým byl léta postižen, se při čekání na Gröninga zmírnilo. Pitzer určitě není žádný muž, který by měl sklon k přecitlivělým představám, ale co sám na sobě pozoroval, může dosvědčit. Teď se otevřeně hlásí ke Gröningovi a poslanec CSU Hagen ho následuje se stejným vysvětlením.’"

Také bavorské úřady o Bruno Gröningovi smýšlely dobře. Mnichovský deník Münchner Merkur přinesl 7. září 1949 pod nadpisem "Přízeň vůči Gröningovi": "Ministerský prezident dr. Erhard se na tiskové konferenci v pondělí vyjádřil, že by se nemělo nechat působení ’mimořádného zjevu’ jako je Bruno Gröning ztroskotat na paragrafech. Podle jeho názoru nestojí proti schválení Gröninga v Bavorsku žádné velké těžkosti.

Bavorské státní ministerstvo vnitra při uzávěru redakce oznámilo: Předběžné ověření léčebné činnosti Bruno Gröninga ozřejmilo, že může být považována za skutky lásky a v tomto rámci není podle léčitelského zákona potřeba žádného povolení."

Po poškození pověsti k lékařské dokumentaci uzdravení

Na Traberhofu byl kolem Gröninga vytvořen velký rozruch. Našlo se mnoho obchodníků, kteří chtěli z jeho schopností těžit kapitál. Poškodili jeho pověst a vážnost a způsobili distancování úřadů. Když se poměry zhoršily natolik, že už byly nesnesitelnými, Gröning se stáhl do bavorských kopců. Chtěl se zabývat některými nabídkami na výstavbu léčebných stanic. Jeho cílem bylo vytvořit zařízení, ve kterém by ti, jež hledají pomoc, mohli uspořádanou cestou dosahovat uzdravení. Lékaři tam měli podle heidelberského vzoru dělat prohlídky před a po jeho působení a vzniklá uzdravení dokumentovat.

"Fenomén Gröning" a věda

Lékařská zkouška v Heidelbergu slibuje písemné dobrozdání

V této době v Herfordu začali lékařští odborní spolupracovníci časopisu Revue, přezkoumávat Gröningovy léčebné úspěchy. Marburgský psycholog a lékař prof. dr. H. G. Fischer jel se svým štábem mimořádných zpravodajů do Herfordu. Tam vedl rozhovory s uzdravenými a musel s překvapením konstatovat, že Gröningova "metoda" byla skutečně úspěšná. Nato se Revue, rozhodla přispět k vědeckému objasnění "fenoménu Gröning". Na univerzitní klinice v Heidelbergu měla být "léčebná motoda" "zázračného doktora" podrobena výzkumu.

Bruno Gröning přistoupil na návrhy Fischera, protože mu v případě příznivého průběhu přislíbil pozitivní odborný posudek. Gröning doufal, že takto najde cestu k volnému působení.

Uzdravení před očima lékařů – "Bruno Gröning žádný šarlatán"

27. července začala vyšetření. Osoby, na kterých měl dokázat své umění, byly vybrány z kruhu těch nemocných, kteří se na něho obrátili v prosebných dopisech, kterých bylo přes 80 000. K tomu navíc bylo několik pacientů kliniky Ludolfa Krehla z Heidelbergu. Všichni byli předem pečlivě vyšetřeni a byla stanovena přesná diagnóza. Nato přišli ke Gröningovi, který na ně nechal působit "svoje metody". Po celou dobu u toho byli přítomni lékaři. Stali se svědky toho, jak nemoci z části spontánně zmizely. Následná vyšetření na klinice tato uzdravení potvrdila. Také nevyléčitelná utrpení jako Bechtěrevova nemoc byla vyléčena.

V jednom předběžném odborném posudku otištěném v Revue se profesor dr. Fischer výslovně vyjádřil, že Bruno Gröning není žádný šarlatán, ale přírodně nadaný lékař duší. Tím se pokusil "fenomén Gröning" objasnit, aniž by mu přitom po právu dostál.

Gröning odmítá dělat obchod

Konečné dobrozdání mělo být vystaveno až po vyhodnocení všech výsledků. Bruno Gröning byl ujištěn, že cesta k jeho dalšímu svobodnému působení bude definitivně otevřena. Mezitím předložili profesoři Fischer a Weizsäcker (pod jejichž záštitou celé jednání probíhalo) Bruno Gröningovi následující návrh: chtěli vytvořit léčebné stanice, ve kterých měl působit po boku lékařů. Vedení a výběr pacientů měl ale přitom zůstat v jejich kompetenci.

K tomu Bruno Gröning: "Návrhy pana profesora F. v této věci se stanovenými finančními a jinými podmínkami byly vytvořeny tak, že byly pro mne nepřijatelné. Přirozeně bylo o tom vedeno mnoho rozhovorů, také s pány, kteří toto dílo chtěli financovat. S návrhy pana profesora F. jsem nemohl souhlasit a odmítl jsem je, protože: 1. nedisponuji ani fenikem, takže bych nemohl převzít žádné finanční povinnosti, protože bych je nemohl splnit, 2. nikdy jsem nemyslel na to, abych z celé záležitosti udělal obchod. Proto bylo to vše pro mne nemožným požadavkem. Kromě toho jsem chtěl dělat jenom to, co mi bylo díky mému poslání dáno: pomáhat těm, kteří hledají pomoc a tudíž být k dispozici lékařům a psychoterapeutům, ale nikdy ne z celé věci dělat obchod."

Nevystavení dobrozdání a potenciální konflikt se zákonem

Tímto odmítavým postojem Bruno Gröninga ztratili profesoři o něj zájem. Slíbený kladný posudek nebyl nildy vystaven. Místo toho, aby mu bylo umožněno volné působení, byly mu položeny jen nové balvany do cesty. V souvislosti s vyšetřováním byla jeho "léčebná metoda" doložena pojmy jako "ošetření", "pacient" atd. a ohodnocena jako lékařská činnost. Tím byl naprogramován konflikt s léčitelským zákonem.

1949 - v ohnisku veřejnosti

Působení Bruno Gröninga v°Herfordu

Na tisíce onemocnělých a pomoc hledajících obléhá Gröninga

Devítiletý Dieter Hülsmann byl už delší dobu upoután na lůžko. Trpěl progresivní svalovou distrofií a žádný z vyhledaných lékařů a profesorů mu nemohl pomoci. Poté, co se chlapce ujal Bruno Gröning, mohlo dítě znovu běhat. Inženýr Hülsmann - přemožen náhlým uzdravením svého syna - poprosil hosta, aby zůstal. Chtěl pozvat ještě další nemocné, kterým - tak Hülsmann - měl tento "zázračný muž" pomoci.

Bruno Gröning tuto nabídku přijal a den co den přicházelo více těch, kteří hledali pomoc. Bylo stále více lidí, kteří se dovídali o zázračném dění kolem Gröninga. Netrvalo to dlouho a všude se o něm mluvilo. Noviny vyprávěly o "zázračném doktorovi" a v britské zóně byl předmětem denních rozhovorů. Tisíce lidí proudilo na Wilhelmovo náměstí a masy lidí obléhaly dům.

Manfred Lütgenhorst z deníku Münchner Merkur napsal 24. června 1949 mezi jiným: "Když jsem dopoledne v 10,30 hodin přišel v Herfordu na náměstí, stálo před malým dvoupatrovým domem na Wilhelmově náměstí na tisíc lidí. Byl to nepopsatelný obraz nouze. Nesčetně ochrnutých na vozíčcích, jiní, kteří byli neseni svými příbuznými, slepí, hluchoněmí, matky se zhlouplými a ochrnutými dětmi, staré matičky a mladí muži se tlačili a naříkali. Skoro na stovku aut a autobusů parkovalo na náměstí a všichni sem přišli zdaleka."

Ochrnutí, žaludeční vředy, slepota: "Pan Gröning se na mne podíval a teď už jsem opět úplně zdravý."

Manfred Lütgenhorst dále: ",Věříte, že budete uzdraveni?‘ ptal jsem se nemocných. Přikývli. ,Včera jste tu měl být‘, odpověděl mi jeden. ,Pan Gröning byl ve Viersenu v Porýní a zde na tomto dvoře vstalo pět ochrnutých a odešli zdraví domů. Uzdravení na dálku - ten dvůr je uzdravil.‘ Ostatní nemocní to potvrdili.

Šel jsem dál davem a stenografoval jeho neuvěřitelná vyprávění. Bylo toho tolik, že by z toho byla kniha. Když jsem si zapálil cigaretu, řekl jeden mladý muž vedle mne: ,Prodejte mi, prosím, jednu!‘ Měl na sobě uniformu a vypadal jako navrátilec z Ruska. Dal jsem mu cigaretu. Zapálil si ji a bujně prohlásil: ,Vidíte, všechno teď zase dokážu sám.‘ Přitom pohnul pravým ramenem a pravou nohou. ,Byl jste také Gröningem uzdraven?‘ zeptal jsem se. ,Ano, byl jsem v Rusku ochrnutý na pravou stranu. Pan Gröning se na mne podíval a teď jsem zase úplně zdravý, ještě to nemohu stále pochopit.‘ Šťastně pohyboval svými údy.

Přitočil jsem se k jedné skupině, která se shromáždila kolem bělovlasé, asi čtyřicetileté ženy. ,Samozřejmě‘, slyšel jsem tu ženu říkat, ,také jsem byla panem Gröningem uzdravena. Měla jsem obrovské žaludeční vředy, stále jsem hubla a kvůli bolestem nemohla spát. Dvanáct osob nás bylo u pana Gröninga. (…) Na mne se podíval a tu mi bylo, jako by ty vředy spadly jako kameny k zemi. Od té doby už nemám žádné bolesti, jsem stále silnější a rentgenové snímky, které jsem nechala udělat, ukázaly úplné zmizení vředů. Dala jsem se k dispozici lékařské vyšetřovací komisi. Mohu Vám říct, ti žasli!‘

Paní pak pokračovala: ,Ale to ještě vůbec nic není. Minulý týden tady na tom dvoře stál jeden slepý muž. Čekal tu několik dnů a nocí. Protože sem častěji chodím, všimla jsem si ho. Bylo mi ho líto a pozvala jsem ho k jídlu. ,Ne‘ bránil se. ,Nesmím propásnout ten okamžik, kdy vyjde pan Gröning.‘ Tak jsem mu podala chleba a řekla mu, že se postarám, aby byl dopraven na nádraží. ,Nepotřebuji nikoho, protože na nádraží budu moci dojít sám.‘ A pak jsem to zažila na vlastní oči. Pan Gröning přišel a ten mladý muž začal křičet: ,Já zase vidím!‘ Skutečně, ten závoj z jeho očí ustoupil. Popsal mi, jakou tašku nesu v ruce. Říkal: ,Tam jede nějaké auto a tady je cedule s číslem‘ a sám našel cestu na nádraží. Všichni kolemstojící radostí plakali."

Zákaz léčení ze strany úřadů a lékařů

Netrvalo to dlouho a také úřady - především zdravotnické - se toho případu ujaly. Byla sestavena lékařská vyšetřovací komise a Bruno Gröning obdržel zákaz léčení. Několik vlivných lékařů se stalo jeho otevřenými nepřáteli. Zasadili se o to, aby znemožnili jeho působení a požadovali, aby své schopnosti uzdravovat podrobil vědeckému prověření. Jaké smýšlení se za tímto zákazem skrývalo, je zřejmé z následujících výpovědí rozhodujících zúčastněných lékařů: "Gröning může dokazovat, co chce, ale povolení léčit mu přesto nebude dáno." "Zabývat se Gröningem odporuje vážnosti lékařského stavu." Na konci června musel s konečnou platností opustit Herford. Všechna námaha získat povolení léčit ztroskotala.

Životní pouť a rozhodující zastávky v životě

Příprava na jeho pozdější působení

Vnucené a přerušené učednické roky

Když pátou třídou ukončil obecnou školu, začal se učit obchodníkem. Tento učební poměr však musel po 2,5 letech na naléhání otce přerušit. Zednický polír chtěl, aby se jeho syn rovněž vyučil stavebnímu řemeslu. Nechal ho vyučit tesařem, ale také tady nedošlo k žádnému zakončení. Hospodářský chaos poválečné doby to nenechal tak daleko dojít. Čtvrt roku před ukončením jeho výuční doby musela být firma, u které se učil, zavřena pro nedostatek zakázek. V následné době se živil různými činnostmi. Egon Arthur Schmidt píše o této době:

"Každá práce, kterou začal, se mu dařila"

"Jako o zvláštním znamení jsem byl informován různými spolupracovníky, že se mu každá práce, do které se pustil, dařila, buď to, že opravil hodiny, radiopřijímače, nebo že byl činný jako zámečník. V technických věcech se vyznal obzvlášť dobře. Neobával se také nikdy vykonávat nejhrubší a fyzicky nejtěžší práce. Jako přístavní dělník táhl za přesně takový provaz jako každý jiný z jeho druhů v práci. Nijak se tím nevynášel, patřilo to přece k cestě, která ho vedla přes hloubky, aby dorazil na výšinu. Staré čínské přísloví říká: ‚Kdo nešel nikdy bahnem, nemůže se stát světcem.´ Existují dostatečná svědectví dřívějších společníků na cestě, z nichž jedno mě teprve nedávno dostihlo a v němž se prostě a jednoduše říká, že tomu, kdo podává tuto zprávu, zůstal Bruno Gröning v dobré vzpomínce z jejich jednoroční spolupráce jako nejlepší a nejslušnější kamarád, jakého kdy měl."

Svatba a rodinné rány osudu

V jednadvaceti letech se oženil. Avšak jeho žena neměla pro něj žádné porozumění. Chtěla ho vtlačit do tísně měšťáckého rodinného života a odbyla vyléčení jako "vrtochy". Synové Harald a Günter, narození v letech 1931 a 1939, zemřeli oba ve věku devíti let. Ačkoliv zažili nesčetní lidé uzdravení skrze Bruno Gröninga, nevěřila Gertrud Gröningová na léčivou sílu svého muže. Nesvěřila děti jemu, nýbrž lékařům. Avšak školní medicína nedokázala pomoci. Oba chlapci zemřeli v nemocnici, Harald roku 1940 v Gdaňsku, Günter roku 1949 v Dillenburgu. Pro Bruno Gröninga to byly těžké rány osudu. Dokonce i v pozdějších letech mu samotnému vyhrkly ještě slzy, když o svých synech mluvil.

Tak byla pro něho doba mezi světovými válkami přípravou na jeho pozdější konání. Musel projít mnohými hořkými zkušenostmi, aby porozuměl lidem ve všech životních situacích a mohl s nimi soucítit v jejich nesnázích.

Pomáhat místo střílet – na frontě a ve válečném zajetí

Za druhé světové války byl roku 1943 povolán k Wehrmachtu. Tam došlo ke střetům s jeho nadřízenými. Pro jeho odmítání střílet na lidi mu hrozili, že ho postaví před válečný soud. Nakonec ale musel přece jen na frontu. Byl zraněn, dostal se do ruského zajetí a přišel na konci roku 1945 jako vyhnanec z vlasti do západního Německa.

Chování Bruno Gröninga v době války bylo odrazem jeho přání pomáhat. Dokonce i na frontě využil každou příležitost, aby se zasadil za své kamarády nebo civilní obyvatelstvo.

V jedné ruské vesnici umožnil lidem ohroženým smrtí hladem přístup k armádním zásobám potravin. V zajetí vybojoval svým kamarádům lepší ošacení, lepší jídlo a lepší ubytování. Nesčetným, kteří trpěli otoky z hladu, dopomohl k vyléčení. Za válečných hrůz neusmrtil žádného člověka, ale naopak nesčetným pomohl.

Manželský rozchod a obrácení se ke všem lidem

V prosinci roku 1945 byl propuštěn ze zajetí, vybudoval si v hesenském Dillenburgu novou existenci a přivedl k sobě svou rodinu. Když ale zemřel také druhý syn a jeho žena mu chtěla zakázat každou nápomocnou činnost, rozešel se s ní. Cítil se zavázán poskytovat léčivé síly, kterými byl vybaven, všem lidem. Říkal: "Nepatřím jednotlivcům, patřím lidstvu."

Začátkem roku 1949 vedla jeho cesta do Porúří. Skrze zprávy několika vyléčených bylo na Bruno Gröninga upozorněno stále více lidí. Putoval od domu k domu, vždy tam, kde ho bylo potřeba, kde ho nemocní prosili o pomoc. Tak působil v malém okruhu, až v březnu roku 1949 přijal pozvání jednoho inženýra z Herfordu, aby navštívil jeho syna.

Dětství a mládí

Bit, zesměšňován, nepochopen, brán – jako dítě, které je jiné než ty ostatní

Útěk z bezcitného prostředí do přírody: "Tady jsem zažíval Boha"

Bruno Gröning se narodil 30. května roku 1906 v Gdaňsku-Olivě jako čtvrtý ze sedmi dětí manželům Augustovi a Margaretě Gröningovým. Jeho rodiče zpozorovali už záhy neobyčejnost svého syna, např. k němu spontánně přicházela zvířata, která jinak platila za plachá, jako zajíci a srnky a nechala se jím beze strachu hladit.

Čím více Bruno Gröning vyrůstal, tím víc se mu jevilo jeho okolí cizí. Gröning vyprávěl, že byl doma mnohokrát zbit, až byl celý modrý a zelený. Rány, jak říkal, jeho tělo nebolely, ale cítil se nepochopen.

Odpuzovaný bezcitností svého okolí, prchal malý Bruno do přírody. Cítil se více přitahován k zvířatům, stromům a keřům než k mnohým lidem. Často zmizel na celé hodiny v blízkém lese.

"Zde jsem zažíval Boha. V každém keři, v každém stromě, v každém zvířeti, ano ba i v kameni. Všude jsem mohl po celé hodiny – nejednalo se vlastně o žádnou časovou představu – stát a přemýšlet, a vždycky mi bylo, jakoby se celý můj vnitřní život rozšiřoval až do nekonečnosti."

Divokých rvaček svých vrstevníků se nikdy nezúčastnil. Tak se často stal objektem zlého posměchu a pro svou odlišnost býval bit a trestán.

Rádo viděná uzdravení u člověka a u zvířete

Časem se stal v charakteru Bruno Gröninga patrným onen aspekt, který ho měl později přivést do ohniska zájmu veřejnosti: V jeho přítomnosti se uzdravovali lidé a zvířata. Zvlášť za první světové války vyhledával často lazarety, kde ho rádi viděli. Zranění se cítili v jeho přítomnosti dobře a mnozí se uzdravili. Také nechali nemocní poslat za jeho matkou s prosbou, aby k nim s malým Brunem přišla. V rodině a okruhu známých byla s radostí přijímána schopnost uzdravovat tohoto chlapce.

Snaha po samostatnosti

Bruno Gröning píše ve svém životopise: "Dokonce v mojí přítomnosti jako malého dítěte se nemocní lidé osvobozovali od svých potíží a děti jakož i dospělí se při rozčilení nebo hádce po několika mých slovech úplně uklidnili. Jako dítě jsem také mohl zjistit, že zvířata, která byla obvykle považována za plachá nebo také zlá, se vůči mně chovala dobromyslně a krotce. Můj vztah k rodičovskému domu byl naproti tomu podivný a napjatý. Snažil jsem se brzy o úplnou samostatnost, abych se vymanil z okolí neporozumění mé rodiny."

Bruno Gröning (1906-1959)

Neobyčejný člověk v kontroverzi společnosti

V roce 1949 se přes noc stalo jméno Bruno Gröning středem zájmu německé veřejnosti. Tisk, rozhlas a filmový týdeník o něm přinášely zprávy. Po celé měsíce uváděly události kolem "zázračného doktora", jak byl brzy nazýván mladou republikou, v úžas. Byl natočen film, byly svolány vědecké prošetřující komise a až k nejvyššímu grémiu se úřady zabývaly případem Bruno Gröninga. Sociální ministr severního Porýní a západního Falcu nechal Bruno Gröninga pronásledovat kvůli porušení léčitelského zákona, bavorský ministerský předseda se naproti tomu vyjádřil, že nelze takový "mimořádný zjev" jako je Gröning nechat ztroskotat na paragrafech. Bavorské ministerstvo vnitra označilo Gröningovo působení za "nezávislou činnost z lásky".

Ve všech vrstvách obyvatelstva se vehementně a sporně o případu Bruno Gröninga diskutovalo. Emocionální vlny planuly vysoko. Duchovní, lékaři, novináři, politikové a psychologové: všichni hovořili o Bruno Gröningovi. Jeho zázračná vyléčení byla pro jedny milosrdný dar vyšší moci, pro druhé šarlatánství. Avšak fakta jednotlivých vyléčení byla lékařskými vyšetřeními potvrzena.

Světový zájem o jednoduchého dělníka

Bruno Gröning, narozen 1906 v Gdaňsku a po válce, když z vlasti odsunutý emigroval do západního Německa, byl jednoduchým dělníkem. Živil se různými činnostmi, byl tesařem, dělníkem v továrně a v přístavu. A tu najednou se stal středem veřejného zájmu. Zpráva o jeho zázračných vyléčeních se rozšířila do celého světa. Ze všech zemí přicházeli nemocní, prosby o pomoc a nabídky. Tesetitisíce pomoc hledajících putovalo k jeho působišti. Revoluce v lékařství si razila svou cestu.

V zajetí zákazů, soudních jednání a ziskuchtivých spolupracovníků

Avšak byli tu i odpůrci. Podnikli vše pro to, aby znemožnili působení Bruno Gröninga. Byl pronásledován zákazy léčení, byl vtažen do procesů. Všechny snahy zařadit jeho působení do řádných kolejí se nezdařily. Jednak z důvodu odporu rozhodujících společenských sil, jednak z důvodu neschopnosti nebo zášti jeho spolupracovníků. Když Bruno Gröning v lednu 1959 v Paříži zemřel, byl poslední proces proti němu v plném proudu. Jednání bylo zastaveno, nikdy nebyl vysloven konečný rozsudek. Avšak mnoho otázek zůstalo nezodpovězených.