Bruno Gröning – Jeho slovo poutá nemoc

Das Neue Blatt, ze dne 9.5.1957

zpráva od dr. Horsta Manna

Toto musí být předem řečeno s veškerou jasností: Nejedná se nám o osobu Bruno Gröninga. Časopis Neue Blatt nechce zapadnout do sboru těch, kteří ho přehnaně vzývají jako uzdravovatele nebo zatracují jako šarlatána. Naší úlohou bylo: prohlédnout uzdravení Bruno Gröninga – kriticky a nezaujatě, vedeni jen čestnou snahou konečně vypátrat pravdu. Neboť všichni trpící lidé mají právo na pravdu.

Das Neue Blatt tak otvírá vzrušující kapitolu naší bezprostřední současnosti. Neboť toto je skutečností:

1. Již víc než deset let dosahuje Bruno Gröning prokazatelně uzdravení. Jejich počet se nedá odhadnout. Je jich na tisíce.
2. Mnohokrát stál tento muž kvůli své metodě před soudem. Musel být osvobozen. S důvěrou hledí také nyní vstříc novému, velmi spornému procesu.
3. Všude v Německu existují Gröningovy spolky. Jejich členové hledí s plnou úctou na muže, který jim dal nejen uzdravení, nýbrž i duševní oporu.

Das Neue Blatt hovořil s těmito lidmi. Kriticky jsme léčebné úspěchy prošetřili. Zeptali jsme se lékařů a vědců a hovořili jsme s Bruno Gröningem samotným. Dal nám dobrovolně k dispozici materiál, který doposud nebyl nikomu přístupný.

Bylo to 27. listopadu 1953 v malé vesničce Ostenfeld, 14 kilometrů východně od Husumu. Tíživé napětí leželo nad nízkým prostorem vesnické hospody. Zatínalo se jako železné spony kolem srdcí lidí, kteří seděli těsně namačkáni na lavicích a řadách židlí. Mohlo jich být sto, možná i stopadesát.

Přišli z Ostenfeldu a z okolních vesnic mezi Rendsburgem a Schleswigem, Husumem a Kappeln. Rychle se to rozneslo: Bruno Gröning je tu! Prý zase uzdravil nemocné. Snad by mohl pomoci i mně nebo otci s jeho dnou nebo tomu dítěti, co bylo tak chatrné a lékař pro ně měl jen pokrčení rameny. To by bývaly mohly být myšlenky lidí, kteří se tu dnes večer nacházeli.

Mlhavé světlo s námahou pronikalo prostorem. Padalo do obličejů plných očekávání a důveřivosti. Ale proniklo také do očí skeptiků a zvědavců Neočekávali nic mimořádného. Chtěli jen být přitom, aby měli později po dlouhé zimní večery roku 1954 o čem hovořit. Dělo se tu na vesnicích přeci jen málo. Hovory se točily stále kolem stejných témat: počasí, úroda, dobytek a - nemoci. Ano, a onemocnět mohl konečně každý – snad Gröning ukáže východisko...

Mumlání hlasů naráželo na strop přeplněného prostoru a rozráželo kouřový závoj. Jedni drželi křečovitě ruce, jakoby se modlili. Druzí vykládali vtipy, aby se uvolnili z vnitřního napětí. Další se starali o své nemocné rodinné příslušníky.

Jen v poslední řadě židlí.bylo velmi ticho. Tam přinesli jednoho velmi těžce nemocného. Tak ho sužovaly bolesti, že ani nemohl sedět. Položili mu deku na zem, a tak si mohl lehnout. Lidé ho znali. Byl to sedlák Thies Paasch z Norby. Věděli také o jeho hrozném osudu, o bolestech, které se ho držely a mnohdy přinutily na týdny do postele.

Náhle mumlání utichlo. Bruno Gröning vstoupil do sálu. Svými 170 centimetry tělesné výšky se zdál malý, skoro křehký, když rychlými kroky kráčel k nízkému podiu. Jeho oděv byl takový, jak je znám z mnoha fotografií. Nápadná byla jen mohutná hlava s vlnitými vlasy a velkýma, zářícíma očima, které v hubeném, bledém obličeji doslova svítily.

A pak bylo vše úplně jinak, než očekávali ti, co přišli ze zvědavosti nebo chtiví senzace. "Moji milí přátelé!" směřoval Gröning slovo ke shromážděným. A tento hlas byl hebký a melodický, bez dramatu a patosu . A také nehovořil o uzdraveních, o zázracích, které vykonal jeho vlastník.Také ho nechválil ani neoslavoval jako Mesiáše, který znovu vstal, aby přinesl záchranu zoufalým. Gröning hovořil o víře a její síle. Říkal to jednoduchými slovy, kterým každý rozuměl a přijal je a rozšiřoval. Mluvil obrazně a ukázal srovnání, ale nemaloval v křiklavých barvách a událostech.

Dobrou hodinu mohl Gröning mluvit. Nikdo se nedíval na hodinky a ani se necítil neosloven. Pak se obrátil k jednotlivým posluchačům: "Cítil jste něco?" zeptal se. Potichu, zdráhavě nebo radostně a přitakajíc přicházely odpovědi. Někteří drželi v křečovitě sevřených rukách staniolové kuličky, které byly předtím rozdány a vyprávěli o jedinečném pocitu tepla. Druzí povídali o třesení se nebo bolestivých nárazech. A jiní vrtěli jen záporně hlavou.

Někteří chtěli vyprávět všechno o své nemoci. Ale ne vždy byl muž v tmavé hedvábné košili a s velkým uzlem na kravatě pozorným posluchačem. Někdy je přerušil, skoro stroze: "Neošetřuji žádné nemoci! Nemoc je nepořádek. Vycházejte sám se sebou a s Bohem v pořádku a uzdravení se dostaví. Nechte nás přeci mluvit o něčem dobrém. Ať se v našem kruhu dobře cítíte!"

Tak jsem našel zemědělce Thiese Paasche v Norby u Rendsburgu: zdravého a plného pracovní síly. "Za to vděčím Bruno Gröningovi!" řekl.

Bruno Gröning šel od stolu ke stolu, od židle k židli. Pak se obrátil. Volání z poslední řady zastavilo jeho krok: "Pane Gröning, Vy jste na někoho zapomněl!" Byl to starosta města a představený obce Owschlag, který teď vstal a ukazoval na Thiese Paasche, který ležel za ním na zemi.

Gröning přistoupil k nemocnému, sklonil se dolů a položil mu otázku, kterou směřoval i druhým posluchačům: "Pociťoval jste něco během sezení?" Muž, kterého bolesti přinutily na zem, přikývl. "Ano", řekl pak. "Najednou se mi udělalo velmi horko. Jenom levá noha zůstala do poloviny ledově studená. A pak mě to svrbělo v pravé ruce." Gröning přikývl. Nic víc. Žádný pohyb, žádná útěcha, žádný pokyn. Rychlými kroky přešel sál.

Tu někdo mezi posluchači volá: "Děkujeme panu Gröningovi za vyzvednutí z našich míst!" Nohy židlí se kupily, stoly se posouvaly. A pak se událo to neuvěřitelné. Ties Paasch se zvedl. Vstal jako všichni ti ostatní zdraví. Jeho obličej byl najednou jako vyměněn. Oběma rukama odmítl pomoc svých sousedů. Chtěl to zvládnout sám. A zvládl to, bez námahy, bez úsilí – bez bolestí.

Vzpřímen tu stál a smějíc se díval, skoro triumfálně do dojatých obličejů lidí kolem něho. A pak šel jistými kroky k výčepu. "Jeden koňak, pane vrchní", poručil si. Skoro křičel, hlasem, který byl proniknut úžasem, nadějí, oslavou: "Jeden koňak, pane vrchní!"

Norby, dne 18.dubna 1957

Přede mnou leží desky s děkovnými dopisy Bruno Gröningovi. Obsahují 58 zpráv o stavu nemocných od lidí, kteří všichni vidí v tomto muži svého uzdravovatele a zachránce od těžkého utrpení. Pocházejí z malého okresu, z Ostenfeldu a kolem ležících míst. Zprávy zachycují dobu od zimy 1953 až do jara 1954. Jsou napsány sedláky, ženami v domácnosti, řidiči nákladních vozů, zednickými mistry a dalšími řemeslníky. Také vyprávějí o nádherných uzdraveních dětí.

Můj rozum nechce věřit tomu, co oči čtou. Je to jednoduše nepochopitelné. Ti lidé vyjmenovávají svá utrpení, která hovoří o poškozeních srdečního a krevního oběhu, o revmatu, křečových žilách, otevřených ranách, bolestech hlavy, kožních vyrážkách, trombóze, zánětu kyčelního kloubu, otylosti, ochrnutí, ztvrdlinách kůže, poškozených plotýnkách, žlučníkových potížích a tuberkulóze. Krutá stupnice nemocí – které všechny měly být Bruno Gröningem uzdraveny.

Váznu. Moje oko padá na jméno Thies Paasch, muže, který před téměř třemi lety po jedné přednášce Bruno Gröninga najednou vstal a cítil se uzdravený. Čtu: "Od roku 1944, tedy plných deset let, jsem trpěl hroznými nervovými revmatickými bolestmi, které jsem tehdy dostal za války ve východním Prusku. Vícero lékařů, léčitelů a provedených kúr z bylinných čajů vedlo jen ke zmírnění a ne k uzdravení. Minulého podzimu byly bolesti tak zlé, že jsem se už nemohl hýbat. Lékař zjistil poškozené plotýnky a zánět ischiadického nervu. Když jsem tak čtyři týdny, bez pocitu zlepšení ležel, rozhodl jsem se jet 27.listopadu do Ostenfeldu, kde byl tehdy přítomen sám pan Gröning. Protože jsem nemohl ani jít, ani sedět, ležel jsem dvě hodiny na zemi. Když pan Gröning vstoupil do místnosti, pocítil jsem ulehčení. A když pan Gröning ukončil rozmluvu s asi 200-členným množstvím lidí, také já jsem sám vstal a mohl bez holi opustit sál. Jako zázrakem jsem teď zdráv a mohu vykonávat svoji práci. Můj srdečný dík panu Gröningovi, že jsem skrze něho opět nabyl plného zdraví. Thies Paasch, Norby"

Co se asi stalo s tímto mužem? Ukázalo se toto spontánní uzdravení jako konečné? Je to skutečně zázračné uzdravení nebo nechala síla okamžiku, náhle Bruno Gröningem podnícená víra, uzavřít zdroj bolesti, aby pak znova a snad silněji vypukla?

O několik hodin později mu sedím naproti v pěkném pokoji jeho statku v Norby. Svěží, veselý muž, jemuž může být stejně dobře 40 jako 50 let. Přijel právě vlakem a na kole zpátky z Husumu, kde absolvoval autoškolu.

Upřímně vyprávěl. A už jeho první výrok mi ušetřil otázku , zda jeho uzdravení vydrželo. "Jsem panu Gröningovi z celého srdce vděčný. Jemu vděčím za to, že mi práce dělá dnes radost a že jsem zdravý."

Thies Paasch měl k tomu důvod. Neboť když mi ještě jednou vylíčil svou dobu utrpení, uvědomil jsem si celou těžkost jeho nemoci. Tehdy po prvním zhroucení se během války vyzkoušel všechno. Ale revma bujelo dál. Dostavilo se zdeformování páteře. Lékaři mohli injekcemi jen ulehčovat.

"Tehdy jsem neviděl žádné východisko", řekl Thies Paasch. "Utrpěl jsem mnoho nepříznivých zvratů. A když pak padlo tehdy jméno Gröning, věděl jsem a cítil jsem: Jen on mě může zachránit! Tomu jsem věřil, když mne nesli do vozu na cestu do Ostefeldu a já jsem potlačoval bolesti."

"Byl jste mezitím opět jednou u lékaře?" zeptal jsem se hnědě opáleného zemědělce, který se mezitím opět účinně věnuje své zajisté nelehké práci. Thies Paasch se směje. "Proč bych tam chodil?" přichází na odpověď jeho otázka. "Cítím se přeci zdravý, úplně zdravý!"

Přesto jsem se později zeptal jednoho lékaře, který ho delší dobu ošetřoval injekcemi. "To souhlasí", řekl. "Pan Paasch byl nemocný. Měl mimo jiné zánět nervů. Pro uzdravení potřeboval silný impuls. Ten mu mohl Gröning dát."

Moje zvědavost byla vzbuzena. Byl tento případ výjimkou, jediným úspěchem? Vyhledal jsem jiné pacienty – a zažil jsem nová překvapení. O tom podám zprávu příští týden.