Uzdravení z dlouhodobé závislosti na drogách

A. M. (42), Wels (Rakousko)

„Nechcete si s námi zakouřit?“ Pozvání se zhoubnými následky pro celý můj další život. Bylo mi právě 17 let, byla jsem velmi nesmělá a naprosto bez sebedůvěry, když jsem byla společně s mým tehdejším přítelem a pozdějším manželem pozvána našimi známými na joint (hašišovou cigaretu). Po tomto laskavém pozvání takzvanými přáteli následovala další pozvání, která jsme rádi přijali. Past byla nastražena a my jsme se nechali chytit, jako mnozí před námi a po nás. Již po krátké době jsme si začali sami kupovat hašiš, který jsme na začátku konzumovali jen o víkendu.

Plíživé vklouznutí do závislosti

Asi po dvou až třech měsících jsme kouřili už každý večer a asi po půl roce i přes den. I když jsem šla do práce, tak jsem nikdy nevyšla z domu „střízlivá“. Kolik gramů jsem denně vykouřila se nedalo dobře kontrolovat, jelikož jsem jen zřídka kdy kouřila sama, počítám, že to byly asi tři gramy, pravděpodobně spíše víc. Konzumování hašiše se stalo pevnou součástí našeho života. Kapkami proti zarudlým očím jsem mohla dost dobře ty vnější příznaky konzumu drog zamaskovat.

Paleta se rozšiřuje

Spektrum omamujících prostředků je obrovské a já jsem vyzkoušela všechno možné. Tak jsem brzy brala vše, co jsem dostala do rukou: LSD, speed, kokain, halucinační houby, prášky (Lexotanil, Rohypnol atd.) a alkohol. Někdy jsem vzala několik prášků, pila k tomu většinou tequillu a pivo, tak dlouho, až jsem už nic necítila - a samozřejmě heroin!

WKdyž se dnes rozpomínám, tak jsem tehdy nebyla ani jediný den střízlivá. Vše přicházelo tak plíživě, nakonec sestával celý můj okruh známých jen z lidí, kteří také brali drogy. Tehdy jsem si myslela, že mám ještě vše pod kontrolou, tomu už ale dávno tak nebylo. Když mi bylo 29 let, tak můj muž zemřel při dopravní nehodě.

Ztratila jsem oporu

Od té doby to se mnou šlo opravdu s kopce. Ztratila jsem veškerou životní oporu a nebyla schopná chodit pravidelně do práce. Abych utlumila bolest v duši a zapomněla, začala jsem si již ráno stříkat heroin. Následovalo nejhorších šest let mého života. V závislosti na kvalitě, jsem potřebovala denně jeden až dva gramy heroinu a brala vše, co bylo právě k dispozici.

Bez heroinu jsem nebyla schopná nic dělat, nemohla jsem ani jíst ani pít. Ani lok vody mi nezůstal v žaludku, k tomu přišlo zvracení, průjem, zimnice, křeče, zima a bolesti v celém těle. Byly to tak hrozné stavy, že jsem si jen přála zemřít. Když jsem potom zase vzala heroin, tak všechny bolesti zmizely a já mohla opět jíst a pít a cítila jsem se dobře.

K tomu přicházel strach z policie, neboť bez vzájemného obchodování s drogami to nešlo. Prodala jsem všechny mé cennosti a nadělala velké dluhy u banky. Při mé výšce 1,68 m jsem zhubla na 45 kg a byla tělesně vrak.

Někdy jsem chtěla jen zemřít

Přerušila jsem styky s mou rodinou, abych mým rodičům ušetřila bolest, kterou jim způsoboval pohled na mne. V té době jsem neměla kontakt s žádnými „normálními“ lidmi. Přesto mne mí rodiče a moje rodina nikdy nevzdali. Od mé matky vím, že se za mne po celá ta léta modlila. Moje sestra a její muž mi často pomáhali při pokusech přestat brát drogy, což jsem ale nikdy nezvládla.

S pomocí jednoho, mé matce známého, lékaře, jsem šla čtyřikrát do nemocnice na odvykací terapii. Tam jsem dostávala pro tělesné odvykání každých 12 hodin 10 Codidol 120 mg.

Přesto, že jsem dostávala léky, měla jsem bolesti v cělém těle, spát nebylo možné. Nedokázala jsem ani vydržet to tělesné odvykání. Proto jsem si přes jednoho přítele nechala přinést do nemocnice heroin. Tak jsem šla vždy domů bez opravdového zlepšení. Často jsem už neměla peníze na heroin a polykala makovice a vše možné, abych vydržela tělesné odvykání. V té době jsem často chtěla jen zemřít, neviděla jsem prostě už žádné východisko.

Letáček ukazuje cestu

Když jsem přišla do Kruhu přátel Bruno Gröninga, měla jsem za sebou 18 let závislosti na drogách, z toho více než sedm let závislosti na heroinu. U jednoho lékaře jsem našla letáček s pozvánkou na lékařskou informační přednášku, na kterou mne doprovázel můj bratr. Ani tam jsem nešla střízlivá. Když jsem jela po přednášce s mým bratrem domů, tak mi přišla myšlenka: „Teď přestaneš kouřit hašiš.“ Můj bratr mi nevěřil, to jsem přeci říkala už mnohokrát předtím. Na tvrdé drogy, jako například heroin, jsem v tom momentě vůbec nemyslela. Od tohoto večera, 22. října 1998 až do dneška, v červnu 2006, jsem již nikdy nevzala heroin ani kokain ani speed atd. Kupodivu jsem neměla žádné abstinenční příznaky. Touha po drogách byla prostě pryč. Asi po dvou měsících jsem ještě jednou po dva týdny kouřila hašiš, ale pak byl i s tím definitivně konec.

Od listopadu toho samého roku navštěvuji pravidelně hodiny společenství a následuji učení Bruno Gröninga. Mám zase velkou radost že života a také nanovo velmi dobrý kontakt s mou rodinou a každé ráno se těším, že ještě žiji. Moje váha se normalizovala a mohu zase chodit do práce. Z těch 20 „přátel“ z doby závislosti na drogách, žije dnes ještě pět, proto si velmi vážím toho, že mohu vést ve zdraví normální život.

Psychologický komentář

Paní M. brala podle svých vlastních ůdajů skoro 18 let ilegální drogy, z toho byla sedm let vysoce závislá na heroinu. Vše začalo v 17 letech vstupní drogou hašišem (canabis). Rychle došlo k pravidelné konzumaci a přišly k tomu LSD, Speed, kokain, heroin, halucinační houby stejně jako různé psychoaktivní léky v kombinaci s alkoholem. Po smrti svého manžela ztratila paní M. definitivně kontrolu nad konzumem drog a stala se těžce závislá na herionu (jeden až dva gramy denně).

Při odvykání od opiátů obvyklé abstinenční příznaky (zvracení, průjem, zimnice atd.) vždy zabránily úspěšné tělesné detoxikaci. Ani během čtyř pobytů v nemocnici jí nebylo nikdy možné vydržet odvykání. Po 18 letech intenzivního konzumu drog byla paní M. tělesně vrak, zadlužená a zapletená do kriminality obstarávání drog. Po lékařské informační přednášce Kruhu přátel Bruno Gröninga dne 22.10.1998 ve Welsu/Horní Rakousko byla bez tělesných abstinenčních příznaků spontánně osvobozena od všech drog. Tak to zůstalo do dnes, do června 2006. Její život probíhá zase uspořádaně.

Z psychologického hlediska se takovéto spontánní uzdravení nedá ani vysvětlit ani napodobit. Obvykle se takoví dlouhodobě drogově závislí, po prodělané tělesné deteoxikaci a následující terapii, ve více než devadesáti procentech případů, po jednom roce, nejpozději po dvou letech vrátí do drogové závislosti. Paní M. oproti tomu nikdy nepřestála tělesné odvykání a neprodělala žádnou terapii. Pro mne hraničí toto spontánní uzdravení se zázrakem a mohlo se uskutečnit jen duchovní cestou podle učení Bruno Gröninga.