Uzdravení z nejtěžších depresí

R. Z. (43), Melbourne (Austrálie)

Už od dětství jsem trpěla depresemi. Můj otec se ke mně často choval surově. Byla jsem vždy velmi tichá, ustrašená a špatně jsem spala. Když mi bylo devět let, byla jsem zneužívána. Rodina o tom věděla, ale nic proti tomu neudělala. V šestnácti letech jsem se pokusila o sebevraždu - předávkovala jsem se prášky – „neúspěšně“. Ve škole jsem ze všech předmětů propadala. Proto jsem se ještě více nenáviděla a věřila jsem, že nejsem vůbec k ničemu. Když mi bylo 18, odešla jsem z domu. Od mých dvaadvaceti let jsem se déle než čtyři roky léčila na psychiatrii. Léky jsem nebrala – kvůli vedlejším účinkům. Moje manželství se po třech letech rozpadlo a můj psychiatr mi řekl, že už pro mne nemůže nic víc udělat. Prošla jsem si pak „Odyseou“ přes řadu psychologů, psychiatrů, lékařů, nemocnic a léčitelů. Při každé vzpomínce na moji minulost moje tělo chřadlo. Schovávala jsem se a zažívala jsem těžké záchvaty paniky, jako bych měla infarkt. Pak jsem na několik hodin upadala do bezvědomí. Zamykala jsem se a mnoho let jsem usínala s pláčem. Deprese, strachy a záchvaty paniky byly jednoduše tak zlé, že jsem byla v roce 2003 odvezena na psychiatrickou kliniku. Na základě testů mi byly nasazeny léky (Cipramil, později Avanza = Mitrazepam), a ty mi pomáhaly. Myslela jsem, že nyní bude vše v pořádku, ale stále tam bylo ještě něco v mé duši, co pořád hlasitě křičelo. V roce 2005 jsem s pomocí jednoho psychiatra zkusila léky vysadit. Když jsem dávku snížila na 1 tabletu (30 mg), dostavily se abstinenční příznaky. Měla jsem návaly pocení, bolesti, strach, třásla jsem se, měla jsem klaustrofobii a bylo mi špatně. Rozhodla jsem se léky zase brát.Předepsali mi tablety na spaní a valium proti abstinenčním příznakům, a když jsem zvýšila dávku opět na 60 mg Avanzy, tak všechny abstinenční příznaky ustaly. To bylo pro mne velkým zklamáním, protože jsem nyní viděla, že jsem na tom léku velmi závislá. Měla jsem pocit, že zbytek života budu trávit léčbou a u lékařů. Deprese byly tak zlé, že jsem nadále mnoho plakala, všechno mě bolelo a chtěla jsem svůj život ukončit. Sebevraždu jsem plánovala na 1. července 2007.

Na konec zůstává jen Boží pomoc

V pátek 29. června jsem na mostě v rušné části Melbourne padla na kolena a prosila jsem Boha, aby mi pomohl. Pokud bych nedostala žádné znamení, chtěla jsem v neděli 1. července spáchat sebevraždu. Následující den mi zavolala jedna kamarádka, která o mých problémech neměla ani ponětí. Ptala se mne, zda bychom spolu nezašly na šálek kávy, a vyprávěla mi při tomto setkání o filmu o jednom léčiteli. Prosila jsem Boha, aby mi ukázal správnou cestu, a 1. července 2007 jsem tento film shlédla.

Záchrana

Během filmu „Fenomén Bruno Gröning“ jsem musela plakat. Moje srdce bylo otevřené, cítila jsem teplo a lásku. Dobový svědek ve filmu vyprávěl o svém uzdravení z rakoviny žaludku a hovořil o vykoupení. To se mne velice dotklo. Cítila jsem, jakoby Heilstrom proudil mým tělem. Na konci filmu jsem cítila radost a byla jsem plná energie. V té chvíli jsem ještě nechápala, že jsem dostala uzdravení, ale byla jsem vděčná, že Bůh vyslyšel mé modlitby. Od tohoto dne mi bylo lépe. Začala jsem opět sportovat. Po nějakém čase začaly na mne mít léky zcela opačný účinek, tzn. když jsem si vzala lék, byla jsem depresivní. Po návštěvě konference Kruhu přátel v Sydney v dubnu 2008 jsem dostala silné Regelungen, potřebovala jsem mnohem více spánku a bolela mne hlava. Po těchto Regelungen jsem již neměla žádné deprese ani abstinenční příznaky. Strach a záchvaty paniky zmizely. Chodila jsem také pravidelně na hodiny společenství a dvakrát denně se einstellen na Heilstrom. Byla jsem vysvobozena a jsem nyní zcela volná od bolestí, závislosti, od péče lékařů a od pocitu, že mne někdo trápí. Děkuji Bohu a našemu příteli Bruno Gröningovi, že jsem dostala svůj život nazpět.

Komentář psychologa

U paní Z. se již v dětství vyvinula recidivující depresivní porucha se sebevražednými sklony a také chronická posttraumatická porucha vyvolaná potlačováním neustále se vracejících špatných vzpomínek, disociace, strachy, bázlivost a poruchy spánku. Ani různé psychoterapeutické, ani psychofarmakologické pokusy léčby nevedly k déletrvajícímu zlepšení jejího stavu. Náhlá změna v rovině prožívání a chování po kontaktu s učením Bruno Gröninga je v současné chvíli z psychologického hlediska nevysvětlitelná a je velmi neobvyklá. Můžeme zde hovořit o uzdravení duchovní cestou.
R. B. lic. phil. psycholožka