"Fenomén Gröning" a věda

Lékařská zkouška v Heidelbergu slibuje písemné dobrozdání

V této době v Herfordu začali lékařští odborní spolupracovníci časopisu Revue, přezkoumávat Gröningovy léčebné úspěchy. Marburgský psycholog a lékař prof. dr. H. G. Fischer jel se svým štábem mimořádných zpravodajů do Herfordu. Tam vedl rozhovory s uzdravenými a musel s překvapením konstatovat, že Gröningova "metoda" byla skutečně úspěšná. Nato se Revue, rozhodla přispět k vědeckému objasnění "fenoménu Gröning". Na univerzitní klinice v Heidelbergu měla být "léčebná motoda" "zázračného doktora" podrobena výzkumu.

Bruno Gröning přistoupil na návrhy Fischera, protože mu v případě příznivého průběhu přislíbil pozitivní odborný posudek. Gröning doufal, že takto najde cestu k volnému působení.

Uzdravení před očima lékařů – "Bruno Gröning žádný šarlatán"

27. července začala vyšetření. Osoby, na kterých měl dokázat své umění, byly vybrány z kruhu těch nemocných, kteří se na něho obrátili v prosebných dopisech, kterých bylo přes 80 000. K tomu navíc bylo několik pacientů kliniky Ludolfa Krehla z Heidelbergu. Všichni byli předem pečlivě vyšetřeni a byla stanovena přesná diagnóza. Nato přišli ke Gröningovi, který na ně nechal působit "svoje metody". Po celou dobu u toho byli přítomni lékaři. Stali se svědky toho, jak nemoci z části spontánně zmizely. Následná vyšetření na klinice tato uzdravení potvrdila. Také nevyléčitelná utrpení jako Bechtěrevova nemoc byla vyléčena.

V jednom předběžném odborném posudku otištěném v Revue se profesor dr. Fischer výslovně vyjádřil, že Bruno Gröning není žádný šarlatán, ale přírodně nadaný lékař duší. Tím se pokusil "fenomén Gröning" objasnit, aniž by mu přitom po právu dostál.

Gröning odmítá dělat obchod

Konečné dobrozdání mělo být vystaveno až po vyhodnocení všech výsledků. Bruno Gröning byl ujištěn, že cesta k jeho dalšímu svobodnému působení bude definitivně otevřena. Mezitím předložili profesoři Fischer a Weizsäcker (pod jejichž záštitou celé jednání probíhalo) Bruno Gröningovi následující návrh: chtěli vytvořit léčebné stanice, ve kterých měl působit po boku lékařů. Vedení a výběr pacientů měl ale přitom zůstat v jejich kompetenci.

K tomu Bruno Gröning: "Návrhy pana profesora F. v této věci se stanovenými finančními a jinými podmínkami byly vytvořeny tak, že byly pro mne nepřijatelné. Přirozeně bylo o tom vedeno mnoho rozhovorů, také s pány, kteří toto dílo chtěli financovat. S návrhy pana profesora F. jsem nemohl souhlasit a odmítl jsem je, protože: 1. nedisponuji ani fenikem, takže bych nemohl převzít žádné finanční povinnosti, protože bych je nemohl splnit, 2. nikdy jsem nemyslel na to, abych z celé záležitosti udělal obchod. Proto bylo to vše pro mne nemožným požadavkem. Kromě toho jsem chtěl dělat jenom to, co mi bylo díky mému poslání dáno: pomáhat těm, kteří hledají pomoc a tudíž být k dispozici lékařům a psychoterapeutům, ale nikdy ne z celé věci dělat obchod."

Nevystavení dobrozdání a potenciální konflikt se zákonem

Tímto odmítavým postojem Bruno Gröninga ztratili profesoři o něj zájem. Slíbený kladný posudek nebyl nildy vystaven. Místo toho, aby mu bylo umožněno volné působení, byly mu položeny jen nové balvany do cesty. V souvislosti s vyšetřováním byla jeho "léčebná metoda" doložena pojmy jako "ošetření", "pacient" atd. a ohodnocena jako lékařská činnost. Tím byl naprogramován konflikt s léčitelským zákonem.

1949 - v ohnisku veřejnosti

Působení Bruno Gröninga v°Herfordu

Na tisíce onemocnělých a pomoc hledajících obléhá Gröninga

Devítiletý Dieter Hülsmann byl už delší dobu upoután na lůžko. Trpěl progresivní svalovou distrofií a žádný z vyhledaných lékařů a profesorů mu nemohl pomoci. Poté, co se chlapce ujal Bruno Gröning, mohlo dítě znovu běhat. Inženýr Hülsmann - přemožen náhlým uzdravením svého syna - poprosil hosta, aby zůstal. Chtěl pozvat ještě další nemocné, kterým - tak Hülsmann - měl tento "zázračný muž" pomoci.

Bruno Gröning tuto nabídku přijal a den co den přicházelo více těch, kteří hledali pomoc. Bylo stále více lidí, kteří se dovídali o zázračném dění kolem Gröninga. Netrvalo to dlouho a všude se o něm mluvilo. Noviny vyprávěly o "zázračném doktorovi" a v britské zóně byl předmětem denních rozhovorů. Tisíce lidí proudilo na Wilhelmovo náměstí a masy lidí obléhaly dům.

Manfred Lütgenhorst z deníku Münchner Merkur napsal 24. června 1949 mezi jiným: "Když jsem dopoledne v 10,30 hodin přišel v Herfordu na náměstí, stálo před malým dvoupatrovým domem na Wilhelmově náměstí na tisíc lidí. Byl to nepopsatelný obraz nouze. Nesčetně ochrnutých na vozíčcích, jiní, kteří byli neseni svými příbuznými, slepí, hluchoněmí, matky se zhlouplými a ochrnutými dětmi, staré matičky a mladí muži se tlačili a naříkali. Skoro na stovku aut a autobusů parkovalo na náměstí a všichni sem přišli zdaleka."

Ochrnutí, žaludeční vředy, slepota: "Pan Gröning se na mne podíval a teď už jsem opět úplně zdravý."

Manfred Lütgenhorst dále: ",Věříte, že budete uzdraveni?‘ ptal jsem se nemocných. Přikývli. ,Včera jste tu měl být‘, odpověděl mi jeden. ,Pan Gröning byl ve Viersenu v Porýní a zde na tomto dvoře vstalo pět ochrnutých a odešli zdraví domů. Uzdravení na dálku - ten dvůr je uzdravil.‘ Ostatní nemocní to potvrdili.

Šel jsem dál davem a stenografoval jeho neuvěřitelná vyprávění. Bylo toho tolik, že by z toho byla kniha. Když jsem si zapálil cigaretu, řekl jeden mladý muž vedle mne: ,Prodejte mi, prosím, jednu!‘ Měl na sobě uniformu a vypadal jako navrátilec z Ruska. Dal jsem mu cigaretu. Zapálil si ji a bujně prohlásil: ,Vidíte, všechno teď zase dokážu sám.‘ Přitom pohnul pravým ramenem a pravou nohou. ,Byl jste také Gröningem uzdraven?‘ zeptal jsem se. ,Ano, byl jsem v Rusku ochrnutý na pravou stranu. Pan Gröning se na mne podíval a teď jsem zase úplně zdravý, ještě to nemohu stále pochopit.‘ Šťastně pohyboval svými údy.

Přitočil jsem se k jedné skupině, která se shromáždila kolem bělovlasé, asi čtyřicetileté ženy. ,Samozřejmě‘, slyšel jsem tu ženu říkat, ,také jsem byla panem Gröningem uzdravena. Měla jsem obrovské žaludeční vředy, stále jsem hubla a kvůli bolestem nemohla spát. Dvanáct osob nás bylo u pana Gröninga. (…) Na mne se podíval a tu mi bylo, jako by ty vředy spadly jako kameny k zemi. Od té doby už nemám žádné bolesti, jsem stále silnější a rentgenové snímky, které jsem nechala udělat, ukázaly úplné zmizení vředů. Dala jsem se k dispozici lékařské vyšetřovací komisi. Mohu Vám říct, ti žasli!‘

Paní pak pokračovala: ,Ale to ještě vůbec nic není. Minulý týden tady na tom dvoře stál jeden slepý muž. Čekal tu několik dnů a nocí. Protože sem častěji chodím, všimla jsem si ho. Bylo mi ho líto a pozvala jsem ho k jídlu. ,Ne‘ bránil se. ,Nesmím propásnout ten okamžik, kdy vyjde pan Gröning.‘ Tak jsem mu podala chleba a řekla mu, že se postarám, aby byl dopraven na nádraží. ,Nepotřebuji nikoho, protože na nádraží budu moci dojít sám.‘ A pak jsem to zažila na vlastní oči. Pan Gröning přišel a ten mladý muž začal křičet: ,Já zase vidím!‘ Skutečně, ten závoj z jeho očí ustoupil. Popsal mi, jakou tašku nesu v ruce. Říkal: ,Tam jede nějaké auto a tady je cedule s číslem‘ a sám našel cestu na nádraží. Všichni kolemstojící radostí plakali."

Zákaz léčení ze strany úřadů a lékařů

Netrvalo to dlouho a také úřady - především zdravotnické - se toho případu ujaly. Byla sestavena lékařská vyšetřovací komise a Bruno Gröning obdržel zákaz léčení. Několik vlivných lékařů se stalo jeho otevřenými nepřáteli. Zasadili se o to, aby znemožnili jeho působení a požadovali, aby své schopnosti uzdravovat podrobil vědeckému prověření. Jaké smýšlení se za tímto zákazem skrývalo, je zřejmé z následujících výpovědí rozhodujících zúčastněných lékařů: "Gröning může dokazovat, co chce, ale povolení léčit mu přesto nebude dáno." "Zabývat se Gröningem odporuje vážnosti lékařského stavu." Na konci června musel s konečnou platností opustit Herford. Všechna námaha získat povolení léčit ztroskotala.

Životní pouť a rozhodující zastávky v životě

Příprava na jeho pozdější působení

Vnucené a přerušené učednické roky

Když pátou třídou ukončil obecnou školu, začal se učit obchodníkem. Tento učební poměr však musel po 2,5 letech na naléhání otce přerušit. Zednický polír chtěl, aby se jeho syn rovněž vyučil stavebnímu řemeslu. Nechal ho vyučit tesařem, ale také tady nedošlo k žádnému zakončení. Hospodářský chaos poválečné doby to nenechal tak daleko dojít. Čtvrt roku před ukončením jeho výuční doby musela být firma, u které se učil, zavřena pro nedostatek zakázek. V následné době se živil různými činnostmi. Egon Arthur Schmidt píše o této době:

"Každá práce, kterou začal, se mu dařila"

"Jako o zvláštním znamení jsem byl informován různými spolupracovníky, že se mu každá práce, do které se pustil, dařila, buď to, že opravil hodiny, radiopřijímače, nebo že byl činný jako zámečník. V technických věcech se vyznal obzvlášť dobře. Neobával se také nikdy vykonávat nejhrubší a fyzicky nejtěžší práce. Jako přístavní dělník táhl za přesně takový provaz jako každý jiný z jeho druhů v práci. Nijak se tím nevynášel, patřilo to přece k cestě, která ho vedla přes hloubky, aby dorazil na výšinu. Staré čínské přísloví říká: ‚Kdo nešel nikdy bahnem, nemůže se stát světcem.´ Existují dostatečná svědectví dřívějších společníků na cestě, z nichž jedno mě teprve nedávno dostihlo a v němž se prostě a jednoduše říká, že tomu, kdo podává tuto zprávu, zůstal Bruno Gröning v dobré vzpomínce z jejich jednoroční spolupráce jako nejlepší a nejslušnější kamarád, jakého kdy měl."

Svatba a rodinné rány osudu

V jednadvaceti letech se oženil. Avšak jeho žena neměla pro něj žádné porozumění. Chtěla ho vtlačit do tísně měšťáckého rodinného života a odbyla vyléčení jako "vrtochy". Synové Harald a Günter, narození v letech 1931 a 1939, zemřeli oba ve věku devíti let. Ačkoliv zažili nesčetní lidé uzdravení skrze Bruno Gröninga, nevěřila Gertrud Gröningová na léčivou sílu svého muže. Nesvěřila děti jemu, nýbrž lékařům. Avšak školní medicína nedokázala pomoci. Oba chlapci zemřeli v nemocnici, Harald roku 1940 v Gdaňsku, Günter roku 1949 v Dillenburgu. Pro Bruno Gröninga to byly těžké rány osudu. Dokonce i v pozdějších letech mu samotnému vyhrkly ještě slzy, když o svých synech mluvil.

Tak byla pro něho doba mezi světovými válkami přípravou na jeho pozdější konání. Musel projít mnohými hořkými zkušenostmi, aby porozuměl lidem ve všech životních situacích a mohl s nimi soucítit v jejich nesnázích.

Pomáhat místo střílet – na frontě a ve válečném zajetí

Za druhé světové války byl roku 1943 povolán k Wehrmachtu. Tam došlo ke střetům s jeho nadřízenými. Pro jeho odmítání střílet na lidi mu hrozili, že ho postaví před válečný soud. Nakonec ale musel přece jen na frontu. Byl zraněn, dostal se do ruského zajetí a přišel na konci roku 1945 jako vyhnanec z vlasti do západního Německa.

Chování Bruno Gröninga v době války bylo odrazem jeho přání pomáhat. Dokonce i na frontě využil každou příležitost, aby se zasadil za své kamarády nebo civilní obyvatelstvo.

V jedné ruské vesnici umožnil lidem ohroženým smrtí hladem přístup k armádním zásobám potravin. V zajetí vybojoval svým kamarádům lepší ošacení, lepší jídlo a lepší ubytování. Nesčetným, kteří trpěli otoky z hladu, dopomohl k vyléčení. Za válečných hrůz neusmrtil žádného člověka, ale naopak nesčetným pomohl.

Manželský rozchod a obrácení se ke všem lidem

V prosinci roku 1945 byl propuštěn ze zajetí, vybudoval si v hesenském Dillenburgu novou existenci a přivedl k sobě svou rodinu. Když ale zemřel také druhý syn a jeho žena mu chtěla zakázat každou nápomocnou činnost, rozešel se s ní. Cítil se zavázán poskytovat léčivé síly, kterými byl vybaven, všem lidem. Říkal: "Nepatřím jednotlivcům, patřím lidstvu."

Začátkem roku 1949 vedla jeho cesta do Porúří. Skrze zprávy několika vyléčených bylo na Bruno Gröninga upozorněno stále více lidí. Putoval od domu k domu, vždy tam, kde ho bylo potřeba, kde ho nemocní prosili o pomoc. Tak působil v malém okruhu, až v březnu roku 1949 přijal pozvání jednoho inženýra z Herfordu, aby navštívil jeho syna.

Dětství a mládí

Bit, zesměšňován, nepochopen, brán – jako dítě, které je jiné než ty ostatní

Útěk z bezcitného prostředí do přírody: "Tady jsem zažíval Boha"

Bruno Gröning se narodil 30. května roku 1906 v Gdaňsku-Olivě jako čtvrtý ze sedmi dětí manželům Augustovi a Margaretě Gröningovým. Jeho rodiče zpozorovali už záhy neobyčejnost svého syna, např. k němu spontánně přicházela zvířata, která jinak platila za plachá, jako zajíci a srnky a nechala se jím beze strachu hladit.

Čím více Bruno Gröning vyrůstal, tím víc se mu jevilo jeho okolí cizí. Gröning vyprávěl, že byl doma mnohokrát zbit, až byl celý modrý a zelený. Rány, jak říkal, jeho tělo nebolely, ale cítil se nepochopen.

Odpuzovaný bezcitností svého okolí, prchal malý Bruno do přírody. Cítil se více přitahován k zvířatům, stromům a keřům než k mnohým lidem. Často zmizel na celé hodiny v blízkém lese.

"Zde jsem zažíval Boha. V každém keři, v každém stromě, v každém zvířeti, ano ba i v kameni. Všude jsem mohl po celé hodiny – nejednalo se vlastně o žádnou časovou představu – stát a přemýšlet, a vždycky mi bylo, jakoby se celý můj vnitřní život rozšiřoval až do nekonečnosti."

Divokých rvaček svých vrstevníků se nikdy nezúčastnil. Tak se často stal objektem zlého posměchu a pro svou odlišnost býval bit a trestán.

Rádo viděná uzdravení u člověka a u zvířete

Časem se stal v charakteru Bruno Gröninga patrným onen aspekt, který ho měl později přivést do ohniska zájmu veřejnosti: V jeho přítomnosti se uzdravovali lidé a zvířata. Zvlášť za první světové války vyhledával často lazarety, kde ho rádi viděli. Zranění se cítili v jeho přítomnosti dobře a mnozí se uzdravili. Také nechali nemocní poslat za jeho matkou s prosbou, aby k nim s malým Brunem přišla. V rodině a okruhu známých byla s radostí přijímána schopnost uzdravovat tohoto chlapce.

Snaha po samostatnosti

Bruno Gröning píše ve svém životopise: "Dokonce v mojí přítomnosti jako malého dítěte se nemocní lidé osvobozovali od svých potíží a děti jakož i dospělí se při rozčilení nebo hádce po několika mých slovech úplně uklidnili. Jako dítě jsem také mohl zjistit, že zvířata, která byla obvykle považována za plachá nebo také zlá, se vůči mně chovala dobromyslně a krotce. Můj vztah k rodičovskému domu byl naproti tomu podivný a napjatý. Snažil jsem se brzy o úplnou samostatnost, abych se vymanil z okolí neporozumění mé rodiny."

Bruno Gröning (1906-1959)

Neobyčejný člověk v kontroverzi společnosti

V roce 1949 se přes noc stalo jméno Bruno Gröning středem zájmu německé veřejnosti. Tisk, rozhlas a filmový týdeník o něm přinášely zprávy. Po celé měsíce uváděly události kolem "zázračného doktora", jak byl brzy nazýván mladou republikou, v úžas. Byl natočen film, byly svolány vědecké prošetřující komise a až k nejvyššímu grémiu se úřady zabývaly případem Bruno Gröninga. Sociální ministr severního Porýní a západního Falcu nechal Bruno Gröninga pronásledovat kvůli porušení léčitelského zákona, bavorský ministerský předseda se naproti tomu vyjádřil, že nelze takový "mimořádný zjev" jako je Gröning nechat ztroskotat na paragrafech. Bavorské ministerstvo vnitra označilo Gröningovo působení za "nezávislou činnost z lásky".

Ve všech vrstvách obyvatelstva se vehementně a sporně o případu Bruno Gröninga diskutovalo. Emocionální vlny planuly vysoko. Duchovní, lékaři, novináři, politikové a psychologové: všichni hovořili o Bruno Gröningovi. Jeho zázračná vyléčení byla pro jedny milosrdný dar vyšší moci, pro druhé šarlatánství. Avšak fakta jednotlivých vyléčení byla lékařskými vyšetřeními potvrzena.

Světový zájem o jednoduchého dělníka

Bruno Gröning, narozen 1906 v Gdaňsku a po válce, když z vlasti odsunutý emigroval do západního Německa, byl jednoduchým dělníkem. Živil se různými činnostmi, byl tesařem, dělníkem v továrně a v přístavu. A tu najednou se stal středem veřejného zájmu. Zpráva o jeho zázračných vyléčeních se rozšířila do celého světa. Ze všech zemí přicházeli nemocní, prosby o pomoc a nabídky. Tesetitisíce pomoc hledajících putovalo k jeho působišti. Revoluce v lékařství si razila svou cestu.

V zajetí zákazů, soudních jednání a ziskuchtivých spolupracovníků

Avšak byli tu i odpůrci. Podnikli vše pro to, aby znemožnili působení Bruno Gröninga. Byl pronásledován zákazy léčení, byl vtažen do procesů. Všechny snahy zařadit jeho působení do řádných kolejí se nezdařily. Jednak z důvodu odporu rozhodujících společenských sil, jednak z důvodu neschopnosti nebo zášti jeho spolupracovníků. Když Bruno Gröning v lednu 1959 v Paříži zemřel, byl poslední proces proti němu v plném proudu. Jednání bylo zastaveno, nikdy nebyl vysloven konečný rozsudek. Avšak mnoho otázek zůstalo nezodpovězených.